STARÁ ŠUMAVA: Hromnice
Počátek února, kdy zpravidla všude ještě leží sníh, zima zdánlivě pevně drží otěže své vlády a slunce sice pomalu, ale jistě nabírá na své síle, patří Hromnicím. Přesněji, jejich dnem je druhý únor a mohli bychom je v řeči našich předků označit jako první svátky jara.
Jeden den v roce se nazývá “Hromnice”. Křesťané tento den nazývají jako svátek “Uvedení Páně do chrámu”. Slaví se vždy čtyřicet dní po Vánocích a připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli malého Ježíše 40 dní po jeho narození do chrámu v Jeruzalémě, aby ho svěřili Bohu. V církevním kalendáři připadá na tento den svátek Uvedení Páně do chrámu. Původně to byly svátky dva: Očišťování Panny Marie a Obětování Páně.
Když Ježíšově matce skončilo šestinedělí (uplynulo zmíněných čtyřicet dní, po které byla žena považována za nečistou), musela podle Mojžíšova zákona přinést oběť za očištění. Obětním darem byly beránek a holoubě. Marie s Josefem ten den poprvé přinesli do jeruzalémského chrámu Ježíše, který měl být jako prvorozený syn obětován Bohu, nebo z tohoto závazku vykoupen. Podle Lukášova evangelia se tu potkali se starcem Simeonem a prorokyní Annou, kteří v Ježíšovi poznali očekávaného Mesiáše a nazvali ho „světlem národů“.
Na památku setkání Simeona a Anny s Ježíšem a jeho rodinou v jeruzalémském chrámu se v kostelích žehná světlo, světí voskové svíčky a s rozžatými svícemi se koná obřadní průvod. Svíčky posvěcené toho dne lidé nazývali hromničkami a užívali je doma jako ochranného prostředku: při bouři se zapalovaly a stavěly na stůl nebo na okno, aby do stavení neuhodilo. Od obřadu svěcení hromniček byl svátek 2. února pojmenován jako Den svíček (Festum candelarum). Když pak byly užívány proti hromu (nebo vlastně blesku) a dostaly jméno hromniční, přenesl se lidový název Hromnice na celý den i na křesťanskou slavnost.
Starší literatura a lidová tradice zdůrazňují mariánský ráz svátku, a tak průvod s rozžatými svícemi dříve patřil ženám. Obcházely kolem oltáře, podobně jako při úvodu rodičky. Světlo bylo od odedávna jedním z nejvýznamnějších symbolů a lidé mu přikládali velkou moc. Dokázalo vítězit nad tmou, tedy i nad zlem.
Víra v ochrannou moc hromničních svíček trvala po staletí, rozsvěcovaly se při bouři a obnášely se kolem nemocného a umírajícího. Před setím pokropil hospodář pšenici svěcenou vodou a zastrčil do ní rozžatou hromničku, aby obilí nebylo snětivé. Po mši obcházel s hořící svící a s modlitbou třikrát včelín, aby ho ochránil před zloději a včely měly hojně medu. Hromniček se užívalo i v léčitelských praktikách, např. se s jejich pomocí ulevovalo bolavým očím. Svíce byly zdobeny obrázky Panny Marie, křížky, pentličkami a květinami a byly častým poutním darem.
Podle našich předků už z chladné zimy zbývá jen ta slabší polovina a příroda se pomalu probouzí, aby ukázala první sněženky. Pořekadlo „na Hromnice půl píce“ má zase hospodáři připomenout, že zima nekončí a je třeba mít ten den ve stodole ještě alespoň polovinu zásob sena pro domácí zvířata. Lidé na Hromnice dělali úklid nejen v domě a kolem domu, ale i ve svých duších. Na papírek napsali strachy či obavy z budoucnosti a papírek spálili. Tento rituál je měl od svých obav po celý rok ochránit.
Hromnicemi dříve také končila vánoční doba, odstrojovaly se stromečky a sklízely betlémy. K návratu skřivanů se také váže několik pranostik. Podle jedné by měl skřivan vrznout už na Hromnice, a to i kdyby měl zmrznout. Podle ornitologů tato pranostika pochází už z poloviny 15. století, kdy byl užíván tzv. juliánský kalendář. Tehdejší 2. únor tak odpovídal dnešnímu 11. 2. “Po přechodu na gregoriánský kalendář v roce 1584 se Hromnice posunuly na současný. Naplnit se nedaří ani další pranostika, která říká, že na svatého Blažeje (3. února), pije skřivan z koleje. Pravdivá ale může být ta, podle které “v únoru když skřivan zpívá, velká zima potom bývá”.
Dnes se hlavně soustřeďujeme na to, že nám měsíc únor přináší delší den. Zapomněli jsme na skutečný význam svátku Hromnic a sílu, která se světlem a delším bílým dnem souvisí. Je to škoda, protože se nám opět nabízí možnost využít spojení s naší minulostí a odkazem předků. I v naší době se můžeme naladit na přicházející jarní energii, která, bez ohledu na naše moderní výdobytky, nikam nezmizela. Jen ji necítíme, nejsme s ní ve spojení.
Zdroj: E. Večerková: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech Moravy a Slezska
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora