Z ARCHIVŮ A KRONIK: Od Silvestra do Tří králů očima Karla Čapka
Máte pocit, že je v zimě stále méně sněhu? Že zimy už nejsou takové, jaké bývaly dřív? Asi vás to překvapí, ale nejde o žádný nový pocit. Přečtěte si, co o tom napsal spisovatel Karel Čapek. Jsou vaše pocity ze současných zim stejné, jako byly ty jeho před téměř sto lety?
Nic platno, všichni to říkají: to nejhorší je teprve před námi, jsme sotva na prahu zlých časů, čeká nás všeho druhu psota, svízel a nečas, tedy zejména: deště a mlhy, holomrazy, tma, vichřice a plískanice, zebavá zima, sychravina, metelice, třeskuté mrazy, náledí a ostatní náležitosti zimy. Ani pánbůh nám nepomůže; musíme si vyhrnout límce a přečkat to, jak to půjde; vydržet do jara; čekat na novou konjunkturu klíčení a květu.
Pokud má paměť sahá, říkají lidé po každém Silvestru, že loni byl ten silvestr veselejší; kdepak, letos to nic není, ale loni, to vám byla švanda! Loni to říkali o předloňském Silvestru, předloni o předpředloňském atd. Panebože, trvá-li tento úpadek silvestrovské veselosti odjakživa, jak pohansky bujný musel být silvestr takhle za mládí nebožtíka Wáclawa Wladiwoje Tomka! Nebo za vlády Marie Terezie! Nebo za časů Boleslava Ukrutného! Ale myslím, že i tehdy si říkali pamětníci v návalu novoroční melancholie: „Kdepak, loni za knížete Václava, to byl ten silvestr onačejší; to vám byla junda, marno povídat!“
Každý, s kým jsem mluvil — a nejsou to jenom lyžaři a kaštanáři —, to říká: že by mělo pořádně mrznout a být sníh. Copak tohle je nějaká zima? Když už jednou je zima, tak to má chroupat pod nohama a zábst do uší a má být nějaká čundračka a vůbec: člověk by chtěl mít hejla na nose, rampouchy na střeše, ledové květy na oknech a vedle cesty pěkně vysoký sníh, aby si z něho sbalil hrudu a dal někomu šupu do zad nebo za krk (zejména za krk). Z toho je zjevno, že ještě nevymřela v lidech všechna potřeba řádu a náklonnost, aby na světě bylo, co má odjakživa být. Aspoň v přírodním řádu zůstalo v lidech jakési pevné ponětí, co se sluší a patří. Ve věcech tak životních, jako je v zimě sníh, zůstáváme houževnatými tradicionalisty a nepřejeme si, aby byly prováděny nějaké klimatické přemety.
Kdybychom začali tento svět, pokud je to v našich rukou, budovat na předpokladech tak pevných, jako je ten, že v zimě má být sníh, našli bychom spoustu věcí, které mají být, protože se to patří. V každé pořádné a zdravé věci je nějaké „má být“. V republice, v parlamentě, v armádě i v lidech. Rádi se sháníváme po nějaké tradici. Jenže pořádná tradice není to, co kdysi bývalo, nýbrž to, co má být. Tradice, to není loňský nebo předloňský sníh, nýbrž pěkný a docela čerstvý letošní sníh, který by tu měl být. Namouduši že by měl; říkají to všichni.
Je stará zkušenost všech příležitostných básníků a fejetonistů, že jakmile opěvají sníh, začne venku tát; jakmile ujišťují, že je černo a smutno na blátivé zemi, začne se venku chumelit.
Mně se to stalo zrovna teď: sotva jsem dopsal předešlý odstavec, napadlo venku trochu snížku, jako by se nechumelilo. Myslím, že osobně na to my škrabáci nemáme vlivu; spíše chtějí bohové dokázat, že noviny nemají nikdy pravdu. Jen sazeč vysází, že není sněhu, a hle, je sníh; jen vysází, že je sníh, a hle, není sněhu. Snad je v tom nějaké znamení; snad ve chvíli, kdy vám úvodníkář v novinách píše, že situace je napjatá, není napjatá, nýbrž nějak smrštěná nebo svrasklá. Snad právě ve chvíli, kdy noviny tvrdí, že doba je krajně kritická, je doba naprosto nekritická. Možná že to není pravda, že řeč poslance dra Kramáře vyvolala hluboký dojem. Třeba není pravda ani to, že pan předseda Švehla vyjednává s luďáky, nýbrž právě naopak. Ale je-li tomu tak, pak za to nemohou novináři, nýbrž vězí v tom zvláštní úmysl a řízení bohů, kteří si patrně nepřejí, aby někdo krom nich byl vševědoucí.
Onehdy jsem zase jednou potkal Tři krále; byli však jenom dva, a ten větší z nich byl jako za groš kudla. Přesto neochvějně zpívali u každých dveří: „My tři krále, my jdeme k vám.“ Kdyby byli spustili „My dva krále, my jdeme k vám,“ byli by sice měli pravdu, ale přestali by vůbec být pravými tříkrálovými králi a nikdo by jim nevěřil, že nám nesou „štěstí, zdraví“, a nedal by jim ani findu. A poslouchejte, kluci, my velcí to děláme zrovna tak; zpíváme ve svých politických koledách „My, většina národa“, nebo „My, zemědělci“, nebo „My, pracující vrstvy“ a podobně. Kdybychom po pravdě zpívali „My, sekretariát partaje“, nebo „My, užší výkonný výbor“, nebo něco podobného, ztratila by naše koleda všechnu tajemnou moc a nikdo by nám nedal ani za findu kreditu.
Zdroj: Karel Čapek: Kalendář 1940 – Kalendář zachycuje drobné lidské radosti a strasti během čtyř ročních dob. Je sestavena z autorových novinářských článků, psaných v letech 1919-1918.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora