STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: V lednu na Šumavě
Leden
O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden, přítel neposedů;
ti, uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se. (Jaroslav Seifert)
Lidové zvyky a tradice kdysi doprovázely život lidí během celého roku. Zejména na venkově, který byl vždy více než město svázaný s přírodou a jejími živly. Zvyky byly spjaty především se životem církve – jednotlivé svátky, události a výročí vždy doplňovaly lidové slavnosti…
Den se nám začíná pomaličku prodlužovat, Slunce se opět ujímá vlády a každým dnem dostoupá na nebi o něco výše. Během ledna se světlý den celkem prodlouží o hodinu a pět minut, takže průměrně o nějaké dvě minuty denně. Naši předci si přírodních jevů všímali více než my a s vděkem vítali prodlužování dne. Ten pomyslný krok znamenal zase o něco více světla, kratší večery a první krok k sice stále ještě dalekému, ale za to vytouženému jaru. Měsíc leden býval dříve považován za měsíc odpočinku, jelikož se nedalo pracovat v lese ani na poli. Slovo „odpočinek“ bylo však zavádějící. Žádné válení se na peci!
Dokud to počasí umožnilo, opravovala se lidská stavení, zvířecí příbytky a stroje a náčiní se chystaly na příští sezónu. Pouze v dobách třeskutých mrazů se lidé přesouvali dovnitř stavení. Byla to doba, kdy se členové rodiny sesedli u rozehřátých kamen a za zvuku praskajících polínek si vyprávěli pohádky i tajemné příběhy. Tehdy se rodily dodnes používané báje a pověsti. I přes nelehkou dobu to býval čas všemi milovaný. Ženy jej využívaly na předení přízí, draní peří, tkaní koberečků, šití, vyšívání, paličkování nebo pletení proutěných košíků. Pánové se věnovali práci se dřevem nebo proutím a pod jejich rukama vznikaly vařečky, měchačky, hrábě či košťata nebo třeba oblíbené pantofle, zvané dřeváky. Ručně se vyráběly i střešní šindele. Prodej těchto výrobků byl často jediným zimním zdrojem příjmů.
Věřit, či nevěřit lidovým pranostikám? Většina lidí se jim jen shovívavě usmívá. Naši předci neměli nic podobného jako je Hydrometeorologický ústav se všemi přístroji, které dokážou předpovědět počasí, ani neměli televizi nebo rozhlas, aby se každý večer dozvěděli ze zpráv, zda je zítra čeká slunce, déšť nebo silný vítr. Byli odkázáni sami na sebe, na pozorování přírody, na předávání informací z generace na generaci. Ne zcela bezúčelně se těmto informacím říká lidová moudrost. Tyto rady byly našimi předky po staletí vyzkoušené a fungovaly.
K lednu se váže asi úplně nejvíc pranostik ze všech ročních měsíců. Mezi nejznámější patří pořekadlo „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Pochází z doby, kdy ještě silvestrovské bujaré oslavy neexistovaly a lidé na Nový rok vstávali střízliví, odpočatí a plni energie. Většina starých lidových rčení se však vztahuje k počasí. Zima mívala za úkol připravit půdu na jarní výsadbu a dát základ dobré budoucí úrodě. Půda pod sněhem odpočívala a nabírala sílu a dostatečné mrazy likvidovaly choroby a škůdce. Naopak teplé a deštivé počasí bylo v tuto dobu nežádoucí, protože půdu značně vysilovalo. V pranostikách našich předků jsou ukryta moudra i životní zkušenosti, jež platí dodnes. Stačí jim jen umět dobře naslouchat.
Měsíc je charakteristickým především pranostikou: „Leden ve dne svítí, v noci pálí.“, což znamená, že ve dne je jas a v noci silně pálí mráz. V první polovině ledna jsou časté inverze, kdy se celý den v nižších polohách drží chladno. Co se týče zemědělství, je během ledna nejvhodnější mráz. Teplo a déšť nejsou přínosné pro zemědělství. Teplé počasí má za následek prodloužení zimy a opožděný příchod jara, což výrazně ovlivňuje nástup zeleného krmení. Po desátém lednu často přichází tzv. „psí dny“ – lednové psí dny (také zima, že by psa nevyhnal). Koncem ledna často přichází oteplení, což se v pranostikách objevuje jako hromniční obleva.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora