Z ARCHIVŮ A KRONIK: Když býval sníh

Co se vám vybaví jako první, když přijde řeč na zimní radovánky? Je to vzpomínka na bezstarostné dětství, kdy jste nedočkavě vyhlíželi první sněhovou nadílku a s partou kamarádů pak nadšeně sjížděli okolní kopce na sáňkách až do úplného vyčerpání? Určitě ano, protože sáňky jsou jednoznačně symbolem zimy a k dovádění na sněhu tento skvělý vynález zkrátka patří. Vraťme se do doby, kdy jste se nadšeně koulovali. Do doby, kdy ve vás každé sněžení vyvolalo nové nadšení. Sáňkování na rohačkách kralovalo zimním radovánkám na konci 19. století.

U nás máme zimu zažitou asi nejvíc z obrázků Josefa Lady – nekonečné závěje sněhu, děti stavějící sněhuláky, sáňkující na mezi, bruslící na rybníce.

Dárkem, který nacházely děti pod stromečkem, byly sáňky. Ale pozor i sáňky podléhaly módě. V první polovině 30. let byly nejoblíbenějším modelem „rohačky“. Rohačky bývají veliké nebo menší, a snem všech hochů bývají rohačky, které se řídí napřed kolem, podobným volantu u automobilu Všechny tyhle sáně prohánějí se vesele s vršku dolů, kdy se sjíždí bleskem a pak následuje dlouhá cesta na vršek. Často při jízdě se sáně nějak otočí, jak hoši říkávají, „udělají hodiny”, celá posádka se vyklopí do sněhu, ale to sáňkářům nezkazí dobrou náladu.

Nostalgické vzpomínky nejsou doménou pouze lyžařů. Vzpomíná se a závodí také na sáňkách. Jak by ne, když saně byly v 19. století tak oblíbené, jako lyže ve 20. století. Nejlepší kopec na sáňkování je sice ten za vaším domem Sáňky ovšem bývaly – stejně jako brusle – poměrně drahá záležitost, a tak se často jezdilo na primitivním výrobku „chudého tatíka“, který byl „stlučený ze dvou dřev spojených třemi prkénky“. Každou chvíli sice hrozilo, že se tento „vehikl“ rozpadne, ale to nikomu nevadilo a všichni sáňkovali až do soumraku: „Jeden proud frčel dolů, druhý drápal se se sáňkami opět vzhůru.“

Sáně a sáňky tu byly odjakživa. Cesty v minulosti nikdo neprotahoval a dostat se během zimy z bodu A do (vzdáleného) bodu B bylo bez sání tažených koňmi prakticky vyloučené. Také děti se zřejmě bavily sjížděním kopců už velice dávno, což víme z beletrie i vzpomínek. V té době už ale sáňkování bylo nejen čistě sportovní, ale také všeobecně rozšířenou módní záležitostí. Došlo k tomu – jak o tom svědčí lavina novinových zpráv – někdy v letech 1907 až 1909.

Veselo bylo například v ulicích Brna. Lidové noviny si 15. prosince 1908 stěžovaly, že „zdravý a krásný sport sáňkování zvrhl se již loni na bezuzdnou vášeň“, kdy děti pořádaly v ulicích závody, což prý vedlo k tomu, že jen „s obavou přecházeli chodci ulici, nevědouce, zda v nejbližším okamžiku nesrazí se s letícími sáňkami“. Zdaleka to však nebyla jen dětská kratochvíle, ostatně k sepsání článku – s výmluvným jménem „Už to začíná“ – ponoukla jeho autora nehoda jisté dámy, která narazila „při sáňkování na strom a zlomila si nohu“.

Velmi podobně to vypadalo již o rok dříve, kdy se tato módní novinka v Brně ujala. „Všude, kde při nynějším sněhu je trochu příhodný svah, fičí sáňky, obsazené nejen hochy, děvčaty i dospělými lidmi obého pohlaví. I staří vousatí páni sáňkují,“ psaly v únoru 1907 Lidové noviny. „Na Špilberku po celé vozové cestě i od kasáren až dolů, na kohoutovické silnici, k tomuto sportu obzvláště příhodné, na návrších u Žabovřesk, všude se sáňkuje.“ Ani tehdy se to bohužel neobešlo bez vážného zranění: „Pod Špilberkem chycena byla prudce uhánějícími sáňkami 39letá pradlena Terezie Šmahelová a sražena k zemi. Utrpěla dle všeho těžké vnitřní zranění a musila ji ochranná stanice dopravit do zemské nemocnice.“

O nic lépe se nedařilo vyznavačům nového sportu ani v – tehdy většinově německém – Liberci. Při sáňkování na Ještědu tady, jak v únoru 1910 napsal katolický deník Čech, „sřítili se 29letý úředník Adolf Еlbl z Breilon a 28letý úředník Gustav Ginsky se stráně“. Obzvláště s Elblem to vypadalo zle: „Zraněn byl těžce na hlavě, tak že sotva životem vyvázne, rovněž Ginsky je těžce zraněn. Vídeňský cestující Algün, který také spadl do hloubi, utrpěl pádem na sníh zranění lehká.“ Kvůli sáňkování se bohužel občas skutečně umíralo.

V únoru 1905 to v Náchodě podle Národní politiky potkalo studujícího tamní „c. k. odborné školy tkalcovské“ Schicka z Jaroměře, který byl při jízdě z kopce „do hlavy nebezpečně raněn“ a zemřel „v okresní nemocnici ve strašných bolestech“. To ale nebylo nic proti čtyřnásobné tragédii, která se odehrála v lednu 1908 u Frankfurtu nad Mohanem. „V pohoří Taunusském, kde se letos sáňkování ohromně rozmohlo, narazily sáňky, na kterých sedělo šest osob, na strom tak prudce, že se tři mladíci na místě zabili, jeden pak se smrtelně zranil,“ popsala jednu z historicky nejhorších „sáňkovacích“ havárií Národní politika.

Popularita sáňkování přežila první světovou válku, rozpad Rakouska-Uherska a vydržela po celou dobu první republiky. Teprve poté to začalo jít se sáňkováním z kopce. Lyžování – a v menší míře bruslení – zatlačilo sáňky do pozadí a učinilo z nich opět jen zábavu pro nejmenší děti.

Zdroj: TÝDENÍK HROT, Václav Drchal

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora