STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Vánoční koleda na Štěpána
Vinšujeme bez přestání štěstí, zdraví, svaté boží požehnání, mnoho zdaru na každičký krok, abyste dočkali Krista Pána narození napřesrok. Nejen napřesrok, ale na delší časy s menšími hříchami a s větší radostí. A co se dobrého budete přát, aby vám to Pán Bůh ráčil dát. A vinšovať nepřestanu, dokud něco nedostanu!“
Zatímco Boží hod byl dnem, který patřil rodině, pohodě a odpočinku, druhý svátek vánoční patří vzpomínání na svatého Štěpána, ale i lidové zábavě, koledníkům, drůbeži a koním. Na rozdíl od Božího hodu se tento den nese v duchu bujarého veselí, protože chasa dostávala odměnu za celoroční službu a děti chodily na koledu. Výjimkou nebyly ani štěpánské taneční zábavy, které se někde udržely dodnes. Mužské části sloužících končila na Štěpána služba.
Bylo veselo, protože bylo volno, ale také proto, že česká chasa dostala celoroční odměnu za svou práci – část v naturáliích, kdy hospodyně daly něco dobrého k jídlu či sloužícím darovaly oblečení, ale část i v penězích. Chasa také mohla změnit pána a odejít sloužit jinam. Na cestu dostávali sloužící zvláštní koláč, tvořený třemi spletenými prameny do kruhu a ozdobený pentlemi a ořechy. V minulosti lidé věřili, že v den svatého Štěpána musí být podávána drůbež – pekla se tak kachna, husa nebo kuře. Tento zvyk se v mnoha českých domácnostech dochoval dodnes.
V Čechách je starodávný obyčej koled a koledování doložen ještě v předhusitských dobách. Vzdělaný mnich Jan z Holešova sepsal v Břevnovském klášteře více než před půl tisíciletím spis Štědrý večer, v němž zachytil vánoční obyčeje a zvyky našich předků. Neopomněl popsat ani vánoční píseň, která se tehdy zpívala: vele, vele, stojí dubec uprostřed dvora. O mnoho mladší není ani koleda Narodil se Kristus Pán, která vznikla z latinské duchovní písně Ave hierarchie coelestis (Buď pozdraveno, kněžstvo nebeské).
V našich zemích se stejně jako jinde koledovalo a zpívaly se vánoční písně od adventu do Hromnic. První koledníci se objevovali již o svátku sv. Mikuláše. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech. V roce 1429 zpívali na Staroměstské radnici o sv. Mikuláši s “biskupem” žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljí a Haštala. Vykoledovali si po 2 groších z denních peněz.
Koledníci to však v Praze neměli lehké. Například v roce 1447 “purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den sv. Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásech pozlacených nebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským”. Lidem se ale nazdobení koledníci líbili, a tak se vždy našel způsob, jak přísný zákaz pánů konšelů a univerzity zdárně obejít. Ještě v polovině 14. století na koledu chodili i pražští preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo.
Za vlády Karla IV. měl pražský arcibiskup a vysocí církevní hodnostáři zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen “dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali”. Koledovali i správci farních škol, městští pacholci, biřici, pivovarští dělníci. Na koledu chodili i prostitutky! Účast příslušníků opovrženíhodných profesí na veřejných vánočních oslavách nakonec vedla v roce 1390 k vydání nařízení, jež jim účast na koledách zapovědělo. Koleda však bez toho měla čím dál nevázanější charakter.
Nejrůznější nařízení proto omezila i účast kněží. Nižší kněžský stav to nesl nelibě, protože tak byl ochuzen o možnost vánočního přivýdělku. Bylo tehdy zvykem, že “řádné koledy” byly konány na způsob procesí kněží a žáků. Kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali. Žáci, oblečení v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Za to dostávali dary. Kněží přitom zpívali latinské písně jako Ecce Maria genuit nobis salvatorem, Judea et Jerusalem nolite timere nebo Heac est dies.
Zpěv pražských koledníků míval velmi dobrou úroveň, k čemuž hlavně přispělo zavedení ars musica jako jednoho z povinných oborů na vysokém učení pražském. V lidovém prostředí však častěji než latinské chorály zaznívaly české zpěvy se světskou tematikou. Karel IV. zavedl instituci kůrních žáků, jejichž hlasy se o vánoční době po století ozývaly nejen z kostelů, ale i na tržištích a v hospodách. Koleda totiž byla důležitým zdrojem příjmů věčně hladových žáků. Nikdo se o vánočních svátcích za skrytou žebrotu nestyděl. Vždyť kdysi i Jan Hus zpíval na kůru, koledoval a žebral na pražských ulicích. A podle starého zvyku odevzdával výslužku starším studentům a pokorně čekal na svůj díl.
Novou renesanci prožila česká koleda v 18. století. V 19. století nechyběly mezi koledami ani kramářské a písmácké písně. Oblibu koled nezmenšily ani četné zákazy vyhlašované z kazatelen. Zpěv koledníků nejčastěji doprovázela harfa, housle, klarinet nebo flétna a v Podkrkonoší trumšajt. Koledníci zpívali česky o narození Ježíška, cestě do Betléma a královských darech, vinšovali, děkovali (případně hrozili) za koledu. Na Valašsku chodily děti o Štědrém dnu do kostela k jesličkám a přinášely Jezulátku nejrůznější dárky. Malý Ježíšek nedostal jen oříšky, jablka, křížaly, med, brynzu, smetanu a kroupy, ale i hezkou vánoční písničku.
Svatý Štěpán je patronem koní, proto se k tomuto dni váže řada tradic a zvyků spojených s těmito krásnými a v minulosti hodně užitečnými zvířaty. Lidé na ně mysleli už při bohoslužbě, kdy farář světil oves svěcenou vodou. Takový oves se přimíchával koním do krmení, aby se upevnilo jejich zdraví. Ještě v kostele lidé tímto posvěceným zrnem kněze obsypávali a také jej po něm plnými hrstmi házeli jako připomínku ukamenování svatého Štěpána. Po bohoslužbách byli koně dokonce žehnáni.
Časem se církvi znelíbil rozpustilý ráz obchůzek, kdy lidé koledovali v nejrůznějších maškarách, a zavedli obchůzky kněží. Ať tak nebo tak, kněží a později děti a oficiálové, pastýři či ponocní pilně obcházeli stavení a koledovali. Zpívající koledníci si vysloužili trochu hrachu, krup, lnu nebo třeba koláč či kus vánočky, kněží dostávali peníze a výši darů si prý v pozdějších dobách přímo hamižně diktovali, k nelibosti sedláků.
Koledování, jak je známe, si zachovalo několik obřadních rysů. Hlavní motiv, obdarování, byl již v minulém století obecně převrstven sociálním prvkem – příležitostí získat dary. Proto koledovaly především chudobné vrstvy občanů. V minulých letech a ostatně i v současné době je koledování pokládáno za žebrotu a tedy i za hanbu. Nejdéle se koledování udrželo u obecních a církevních služebníků, např. u kostelníků, zvoníků. varhaníků, hrobařů a pastýřů. V paměti obyvatel se uchovávají vzpomínky i na učitelskou koledu, která však zanikla v druhé polovině minulého století.
Koleda patřila k významným vedlejším příjmům učitelů a farářů. Koledu popisují kronika, podle níž konaliučitelé, podučitelé a kostelníci obchůzku na Štěpána, při čemž vybírali obilí. Podle další zprávy využívaly ženy kněžské koledy k dobrým magickým úkonům. Duchovnímu podkládaly na lavici podušku nebo ubrus; když potom kněz odešel, sedla si na jeho místo hospodyně nebo dcera. Hospodyně tím chtěla dosáhnout, aby se jí vydařila housata a kuřata, dcera vykonávala praktiku, aby se do roka vdala. Tyto představy byly vytvořeny na podkladě podobných obřadních přežitků, které byly používány např. v masopustních obyčejích, při letních průvodech apod.
Převážně dětskou záležitostí byly štěpánské koledy. Děti přicházely obvykle ke svým kmotrům, kde dostávaly za zpěv pohoštění a peníze. Po koledě chodily i děti z chudobných rodin, aby si obchůzkou po vsi získaly dary. Všude je známá říkanka “Koleda, koleda Štěpáne…”, která byla nejčastěji v tento den používána.
Zdroj: ZÍBRT, Čeněk. Hoj, ty štědrý večere: Od Vánoc koledou do Nového roku. Praha: Šimáček, 1910
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora