STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O adventním svátku svaté Lucie
V těchto časech minulých poklidnou dobu dětem zpestřovaly obchůzky několika tajemných adventních postav, z nichž většina během 20. století vymizela. Den svaté Lucie, tedy 13. prosinec, považovali dříve lidé za jeden z nejkrásnějších svátků před Vánoci. Někde si dokonce tento svátek oblíbili více než den svatého Mikuláše. Podle starého českého pořekadla je svatá Lucie královnou zimy.
V den svaté Lucie také hospodyně a hospodáři schovávali stranou jedno poleno. Proč? Věřilo se, že pokud bylo tímto polenem zatopeno v krbu o Štědrém dnu, byl dům po celý příští rok ochráněn před škoděním čarodějnic či zlých duchů. Ze stejného důvodu hospodář maloval nad vchod do stavení tři křížky svěcenou křídou. Kdo pak přicházel se špatnými úmysly, nemohl do domu vejít.
Lidové tradice týkající se svátku svaté Lucie vznikaly již v 15. – 16. století, některé ještě dříve. K datu 13. 12. se vztahuje mnoho magie a pověr. Český lid považoval Lucii za ochránkyni proti čarodějnicím a jejich rejdům. Věřilo se, že tento den se čarodějnice scházejí a páchají škody křesťanům.
Den svaté Lucie je v Evropě spojen s řadou lidových zvyků, které mají nejspíš předkřesťanský původ a souvisí se svátky zimního slunovratu. Ten ve středověku připadal podle juliánského kalendáře právě na 13. prosince. Noc se začala krátit a den prodlužovat. Avšak přijetím kalendáře gregoriánského se vše posunulo o 8 až 10 dnů, a tudíž není vlastně již toto pořekadlo pravdivé, protože svatá Lucie se neslaví 21. prosince, jak by to v přepočtu vycházelo, ale ve starém datu 13. prosince, tedy o 8 dní dříve.
V jižních Čechách byla tradice šesti Lucek. Pět bylo bíle oděných a poslední měla oděv kněze. Každá nesla jiné náčiní. První měla mimino, druhá hadr a “rejžák”, třetí metlu, čtvrtá košík s pamlsky, pátá malířskou štětku a šestá byl kněz. Po vstupu do obydlí obřadně pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala jej, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá obdarovala děti, pátá předváděla malování a šestá, kněží, vykropila obydlí za neustálého modlení.
Časem se maskou Lucie bavily spíše dívky a chodívaly ve skupinkách. V některých oblastech se tyto obchůzky dochovaly dodnes. Stávalo se, že bylo zvykem pozměnit roli Lucky. Lucky přepadaly muže přímo v hospodě u piva a potom je natíraly hořčicí či kolomazí, zasypávaly je moukou a šťouchaly je vařečkami. Veselejší variantou Lucie byla tradice Lucie jako hrbaté ženy s maskou na obličeji a vařečkou v ruce na škádlení mládeže. Na Přerovsku byly Lucky převlečení mládenci, což skýtalo velikou zábavu.
Na tento den se musely zrušit veškeré práce jako předení, tkaní apod. Lucie je považována za patronku přadlen a švadlen, ale také trestá neposlušnost. Tkala-li některá hospodyně v tento den, Lucie jej potrestala. Každé nehodné ženě dala velký koš s přadeny, která měla za svůj prohřešek opříst přízí.
Jiná pověst vypráví o lakotné selce, která neuposlechla zákaz a předla. Najednou zaburácel hrom a komínem spadl do světnice koš prázdných vřeten. Přadlena věděla, že je musí omotat předivem, aby nebyla potrestána. Na každé vřeteno navinula jen symbolické množství příze. Zaburácelo podruhé, zjevila se Lucie, a když viděla chytré řešení selky, odpustila jí trest a koš si odnesla.
Lucie kontrolující předení a podobné práce nosila dlouhý dřevěný nůž, aby jím mohla rozdělané předení rozcuchat. Pokud zastihla ženu při draní, rozfoukala všechno peří, při předení jí sebrala přadeno.
Podle nejstarší dochované zprávy o obchůzkách Lucek v díle Jana Jakuba Ryby z roku 1804 Lucky “trestaly” děti. Nosily u sebe dlouhý nůž a strašily děti, že jim rozpářou břicho a naplní ho kroupami, pokud se nepostí na advent.
Lucie je považována za symbol čistoty a podle juliánského kalendáře (21. 12.) je to dobré datum na vánoční úklid. Lucie, která chodila kontrolovat, zda má hospodyně uklizeno, s sebou nosila peroutku nebo koště a ve staveních vymetala pavučiny.
V oblastech Šumavy, kde dříve pobývali Němci, chodíval Lutzl – „knedlíkový Lutzl“. Jeho úkolem bylo prohledat všechny mísy, jestli nezůstaly od oběda knedlíky, které byly pro tento den tradičním jídlem. Lutzl u sebe nosil dlouhý velký nůž. Stávalo se mu však, že za velikého smíchu byl venku vyplácen a odmaskován.
Místo Lucie chodívala v některých krajích jižních Čech také Perchta, nebo jinak Peruchta, která byla ještě strašidelnější než Lucie. Byla spojována s paní Perchtou z Rožmberka (1429-1476), ovšem ve skutečnosti neměly nic společného. Perchta byla bíle oděná s červenou zvířecí maskou se zuby a dlouhým jazykem. Měla nůž na zlobivé děti, škopek na krev a koudel. Obcházela stavení jak v předvečer svaté Lucie, tak na Štědrý den.
Krásná tradice v den svaté Lucie pochází z hornobavorského města Fürstenfeldbruck. To bylo v 18. století zasaženo rozsáhlými záplavami. Lidé se v zoufalství prý modlili ke svaté Lucii a prosili ji o pomoc. A jako zázrakem voda klesla, město bylo zachráněno! Obyvatelé města byli svaté Lucii velmi vděčni a od té doby každý rok pořádají oslavy tohoto zázraku v den 13. prosince.
Zdroj: ZÍBRT,Čeněk – Den se krátí, noc se dlouží. Praha: Nakladatelství F. Šimáčka, 1910.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora