Z ARCHIVŮ A KRONIK: Mikulášská obchůzka
.Na Mikuláše se mě vždycky zmocnil veliký nepokoj, poněvadž za časů mého mládí dostávaly děti k Mikuláši více dárků nežli na Vánoce. V podloubí se objevily rozličné stánky s hračkami, cukrovím, ovocem apod.; nejvíce jsme obdivovali stánek obchodníka Kocha, který na něm měl vystaveny nejnádhernější hračky. Sotva se setmělo, vykradl jsem se z domu a už jsem si nebyl venku ničím jist. Každičký šramot mě děsil v představě, že čert je tu, aby si mne odnesl, poněvadž úplně čisté svědomí jsem nikdy neměl. Když jsem byl větší, běhal jsem sám s Mikulášem a s čerty od domu k domu.
Víte, proč chodí Mikuláš s čerty a anděly v předvečer svého svátku, tedy 5. prosince místo 6. prosince? Fakt, že svátek svatého Mikuláše i počátek Vánoc oslavujeme o den dřív, je prastarým vyjádřením vzdoru našich předků, který nevědomky přebíráme od generací před námi už skoro pět století…Za vším stojí přechod na jiný, “mechanický německý čas” v roce 1547. Byl to tehdy skutečně revoluční skok pro celou společnost a není divu, že se proti tomu zvedl odpor. Lidé totiž do té doby vnímali a počítali čas úplně jinak než my – i den pro ně začínal a končil úplně jindy, než jsme dnes zvyklí. Právě to stojí za posunem v oslavách dvou významných svátků.
Tomu starému systému počítání se říká “pravý sluneční čas”. V čem to spočívá? Pravý sluneční čas se stanovuje jednoduše – určuje ho úhel stínu od slunce. Když byl stín nejkratší, bylo poledne. Když vycházelo slunce, začínal den. Když slunce zapadalo, den končil. Jen v těch nejtradičnějších chvílích jako je Štědrý večer a Mikuláš si stále neseme vzpupnost našich předků a stejně jako oni odmítali přejít na mechanický německý čas a podle slunce ráno vstávali, tak i my se alespoň v tyto dva dny, na Mikuláše a na Štědrý den, stále ještě řídíme staročeským pravým slunečním časem a slavíme příchod noci nového dne již západem slunce a nikoli až přehozením data na ciferníku hodinek. A jen mimochodem – důkazem, že to tak všechno bylo, je pražský Staroměstský orloj. Ten měřil a dosud měří čas staročeský.
Svátek sv. Mikuláše doprovází od nepaměti jedna z nejbujnějších oslav adventního času. Biskup a světec svatý Mikuláš byl patronem školní mládeže. Ve středověku se na jeho oslavu pořádaly tzv. biskupské chlapecké hry. Ve Francii je tradice mikulášských her doložena od roku 1291, v našich zemích od 13. století. Z biskupských her se postupně vyvinul obyčej svatomikulášských obchůzek a průvodů. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu v doprovodu správců škol, v maškarních průvodech pořádaných ve velkých městech jezdili nádherně ustrojení Mikulášové na koních a doprovázeli je čerti, andělé a nejrůznější bizardní masky. Církev toto neschvalovala, ale měšťané zákaz vždy obešli. Tradice se udržela až do konce 18. století. Přestože katolická církev v roce 1969 odstranila svátek svatého Mikuláše pro světcův nejistý původ a nedoložené zázraky ze všeobecného platného kalendáře, ani dnes se advent bez návštěvy světce v rodinách s dětmi neobejde.
Vyprávění o životě biskupa Mikuláše je naplněno štědrostí a řadou divů. I proto je svatý Mikuláš, narozený ke konci třetího století, jedním z nejuctívanějších světců. Stal se patronem právníků, studentů, rybářů, námořníků, lékárníků, ale také patronem dětí. A tak 5. prosince, v předvečer výročí své smrti, chodí tento vlídný stařec s plnovousem obdarovávat děti hodné a poučovat hříšníky.
Jedna z nejznámějších legend, která se pojí ke svatému Mikuláši, vypráví o zadluženém otci a jeho třech dcerách. Aby dlužník mohl svůj dluh vyrovnat, poslal své dcery do nevěstince, aby mu pomohly se splácením. Když se o neblahém osudu rodiny dozvěděl biskup Mikuláš, zanechával dívkám v okně nadílku – zlaťáky, které dluh zaplatily a dívkám dokonce zůstalo dost i na věno. Odtud dost možná vznikla dodnes známá tradice mikulášské nadílky. Mikuláš pomohl takto podle legend dalším dívkám, které čekal podobný osud, a tak se stal i patronem prostitutek.
Mikulášská obchůzka dodnes patří k nejrozšířenějším lidovým obyčejům. V předvečer svátku sv. Mikuláše můžeme snad všude potkat skupinky složené z Mikuláše, čerta a anděla, které obcházejí po domech, obdarovávají hodné děti a zlobivé straší. Mikuláši byla vždy přisuzována hlavně štědrost, a tak se děti těší na mikulášskou nadílku, sladkosti, ovoce, ořechy, drobné hračky.
Nejstarší zmínky o mikulášských obchůzkách v českých zemích patří ze 14. století. Šlo však o průvody podobné těm masopustním, kde šlo více masek. Mezi nimi byl i biskup (Mikuláš), čerti a andělé. Průvody masek chodily při podobných příležitostí během celé zimy a měli spíše pohanský ráz, který postupně přecházel ke křesťanským prvkům. Mezi 18. a 19. stoletím chodil většinou Mikuláš s čerty a anděly. Jen občas ho doprovázela jiná maska, např. smrt s kosou, koza nebo kněz. V některých obcích chodilo i několik Mikulášů najednou. V některých místech na Moravě doprovázely Mikuláše ženy oblečené do bílých šatů – Mikulášky, které nahrazovaly anděly. Jinde zase chodily ženy bíle oblečené, s biskupskými čapkami na hlavách, kterým se říkalo matičky. Matičky se podobaly maskám Barborek a nejspíš s nimi mají společný původ.
Koncem 19. století někdy spolu s Mikulášem obcházela domy Brůna, nazývaná také mikulášský kůň, která měla představovat bílého koně, ale podobala se spíš velbloudu, žirafě nebo koze. Mikulášský průvod se postupně zastavoval u jednotlivých domů, dovnitř už vešel pouze Mikuláš. Poradil hospodáři, jak vychovávat děti a těm nejmenším rozdal ovoce a cukroví, někde během této návštěvy zkoušel děti z modliteb a teprve pak je obdaroval, jinde nechávaly děti ponožku za oknem, kterou jim pak Mikuláš naplnil – hodné děti dostaly ovoce a sladkosti, nezbedníci uhlí a brambory.
V katolickém prostředí západní a střední Evropy přetrvalo zejména vnímání Mikuláše jako dárce a přítele dětí. S Mikulášem a Karlem IV. se pojí i jedna originální česká legenda. Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile chtěl Karel v roce 1353 dokonce vlastnoručně uříznout prst z ostatku ruky tohoto světce, aby jej umístil do zdobeného relikviáře (sběrem ostatků po celé Evropě byl proslulý). Jenže ve chvíli, kdy císař prst nařízl, se prý objevila čerstvá krev. „Zachvácen zbožným strachem“ se tedy vzdálil, a když se později vrátil v doprovodu arcibiskupa Arnošta z Pardubic, zjistil, že prst přirostl zpátky k ruce. Mikuláš byl také časem součástí magické lidové symboliky. V hospodářstvích se prosilo o štěstí a hojnost. K tomu si lidé vyráběli tzv. zvykoslovné předměty, které měly přinášet prosperitu. Třeba ježek s bodlinkami z rozinek měl zajistit, aby dobře nesla jabloň.
Podívejme se, jak slavení svátku sv. Mikuláše v posledních desetiletích 19. století zaznamenal spisovatel a dramatik Alois Mrštík (1861 – 1925):
Mikuláše dělal Mikeš. Zabalil se do dlouhé bílé látky poseté zlatými a stříbrnými hvězdami. Ačkoli byl dost vysoký, „prodloužil“ si svou postavu ještě o papírovou mitru, na které byl vpředu i vzadu zlatý kříž. Z koudele si vytvořil plnovous, a aby byl bílý, tak ho posypal moukou. V jedné ruce měl berlu polepenou barevným papírem a v druhé dlouhou březovou metlu. Působil tak velebně a vlídně, že i na starší lidi udělal ohromující dojem. Janek se přestrojil za čerta. Oblékl se do obráceného kožichu z černé vlny, na obličej si dal strašlivě vypadající masku a na hlavu si přivázal kravské rohy.
Když se objevil na návsi, všichni před ním začali utíkat, zvláště děvčata. I jedna stará babička se tak vyděsila, že si spletla cestu a namísto do svého stavení vrazila k sousedům. Když se druhý den ráno sešly ve škole, překotně vykládaly o svých zážitcích. Čert byl tak hrozný a bílý Mikuláš tak krásný a vysoký, že to ani nemohli být přestrojení lidé. Další den jeden žáček podotkl, že měli lidské ruce a i boty. Dojmy z mikulášské návštěvy však byly tak působivé, že ani to děti nepřesvědčilo. Jejich víra v bytosti, které snad ani nemohou být z našeho světa, zůstala neotřesena. Josef měl za oknem v punčoše nastrkané brambory, ale jeho sestra dostala dvacet ořechů a dvě jablka. Divil se, proč tomu tak je a sestra na něj prozradila, že večer vždy pláče, když se má modlit.
Honzík doufal, že dostane nesmírné množství darů. Dal si proto boty za okno a ráno našel – v každé botě březovou metlu. Pepíkovi Matulovi přinesl Mikuláš koně a pistoli. Ve škole se nemohl dočkat konce vyučování. Pozval všechny kluky, aby se přišli podívat a také se „svezli“. Hedvika dostala nové zimní šaty.
Pazderovy děti dostaly každé po jablku, ale bledolící děti Velebů daly prázdné punčochy za okno – a ráno z nich nic nevytřepaly. Lítostí se rozplakaly. Děti Beránků však našly za oknem na mechu kornouty laciných cukrovinek. Nic si tam nedaly a ani je nenapadlo, že by si na ně Mikuláš vzpomněl. Tak se rozdělily s těmi, které marně hledaly za oknem nějakou nadílku.
Znovu a znovu se chlapci a děvčata ve vzpomínkách vraceli k onomu krásnému večeru, kdy zacinkal pod okny zvoneček sv. Mikuláše doprovázený řinčením řetězu vyslance pekel. Tyto vzpomínky na dětství, sice chudé, ale láskou provázené, se jim hluboce vryly do paměti a rádi se k nim v dospělosti vraceli. K čemu se budou vracet dnešní děti, když jim tyto zážitky nedopřejeme alespoň ve zmírněné a materiálně daleko bohatší podobě?
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora