Z ARCHIVŮ A KRONIK: O adventním usebrání
Je zvláštní slovo: usebrání. Je to slovo málo používané a přece v tomto slově genius jazyka českého přesně vyjadřuje potřebu duše. Usebrat se, shromáždit to, co bylo přehlédnuto, co se nebezpečně opomíjelo… Časem se člověk učí vážit si klidu. Místo předvánočního šílení začne vyhledávat tradice.
Není to jednoduché, řada věcí je zapomenutá, jen pár odolných zvyků překonalo propast času a zařadilo se mezi aktivně žité tradice. Advent má v tomto duchu privilegované postavení, na Vánoce se všichni těší, proto si dobu svátečního očekávání rádi zpestřují. Pravda, kdybychom hlásali, že advent je dobou půstu a ticha, asi bychom nepochodili. Vyjma křesťanských kruhů, samozřejmě.
Tradičně připadal advent na období klidu, po období léta a podzimních sklizní přicházelo klidnější období krátkých dnů a dlouhých nocí. Advent tak odpovídal životnímu stylu zemědělské společnosti, přinášel odpočinek a také domácí práce, jako bylo tkaní, draní peří, šití nebo pletení. Důkazy o slavení adventu lze najít zhruba v 5. století, přičemž ale tato tradice byla různá podle oblastí.
Plamínek první svíčky na adventním věnci oznamuje začátek nového liturgického roku a také jeho prvního období: čekání na Vánoce. Advent není jen měsícem před Vánoci, ale je také úžasným a magickým obdobím plným záhadných bytostí a jejich svátků. Je to i období těšení, rozjímání a velkých vánočních příprav. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je “Světlo světa” (Jan 8,12). Zapalování svíček symbolizuje víru ve vítězství dobra nad zlem, svobodu nad útlakem a poznání nad nevědomostí. K adventu patří zdobení našich bytů, chalup, zahrad a vlastně všeho, co nás obklopuje. Toužíme si užívat lásku, pohodu a krásu. Zkrátka advent je pro mnohé z opravdu nás nejkrásnějším obdobím v roce.
Nastává vždy pravidelně, přesně čtyři týdny před Vánoci a je obdobím rozjímání a nových nadějí. Historicky lidstvo očekává narození malého Ježíška, a tím i příchod svého spasitele. Proto se také toto období nazývá latinským slovem adventus – příchod nebo doba očekávání. Lidé rozjímali, modlili se, drželi půst, kterým vyjadřovali zármutek zesnulým a částečné truchlení po nich. Toto pokání bylo dodržováno dle Starého zákona.
Naproti tomu Nový zákon půst odmítal a tvrdil, že prospěje pouze k očištění těla. Dle tohoto zákona advent trvá 40 dní, od svátku svatého Martina. Křesťané drželi půst vždy v pondělí, ve středu a v pátek a po celý advent jej dodržovali pouze řeholníci. Ovšem tyto zvyky se měnily po čas doby a také v závislosti na různých církvích. Adventní doba u nás skončí se západem slunce o Štědrém večeru. Je tomu tak proto, že za dávných časů platil v naší zemi staročeský čas, kdy nový den začínal nocí, tedy západem Slunce dne předcházejícího.
Jak staré je ono poznání: Co člověk dává, to dostává… Někdo si stěžuje, že dostává od osudu málo darů… Anděl strážný se ptá: “Nedostáváš málo darů možná právě proto, že jich tak málo dáváš?” Darem může být i slovo. Slovo, které k člověku vejde v pravý čas. Slovo, které zde zůstává, i když ten, kdo jej vyslovil, se už dávno rozplývá v zapomínání…
Zdroj: Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 8 Anton Sika autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora