STARÁ ŠUMAVA: Památka zesnulých – Dušičky
Na Dušičky
Když někdo umřel a dávají ho spát
tam dolů do země v té rakvi napořád,
je vlídné úsloví, útěšné jak sám čas:
“My všichni na Dušičky přijdeme k Tobě zas!”
Kdyby tak vskutku všichni, kdo oplakali jej,
sem přišli k jeho rovu za rok děj se co děj,
pak na věncích, co sem nesou, byť živ byl jeden květ, i v černé tmě tam dole smí víra rozpučet.
To z domova když má někdo navždycky odejít,
zaživa vše tu ztratit, jen ze vzpomínek žít,
putovat bez útěchy tak světem sem a tam:
není to víc jako by navěky umřel nám?
Náhrobní kámen sám sobě, sám sobě těžký žal opatří si a jménu vlastnímu zajít dal.
Poutník tak do noci mizí i přátelům jak sen,
jak píseň a s ní ten sirý dušičkový den.
Na Dušičky se vždy hřbitovy ponoří do barevného oparu hořících svíček. V pošmourném, posmutnělém, mlhavém a uplakaném dni plném spadaného listí, vedou cesty lidí na hřbitovy a do urnových hájů. Svíčkou, květinou či vzpomínkou uctí památku těch, kteří se už dávno rozloučili se světem a spí svůj věčný sen. Takové jsou Dušičky, svátek zesnulých.
V našich kalendářích je druhý listopad zasvěcen mrtvým a bývá zpravidla označen jako Památka zesnulých; v lidové mluvě se stále zachovává starodávné pojmenování Dušičky.
Katolická církev velmi dlouho oslavu Dušiček neuznávala, protože v nich viděla pozůstatky pohanského kultu. Když pohanské pověry ztratily svou sílu a vyšuměly, přijala je za vlastní a využila k tomu, aby lidé modlitbou a pokáním prosili Boha o prominutí trestů a vysvobození z věčného zatracení. Své kořeny má svátek již v pohanství a keltské tradici.
V prvním tisíciletí našeho letopočtu pak Dušičky navázaly na svátek Všech svatých, který připomínal křesťanské světce a světice v nebeské slávě. Datum 2. listopadu údajně se svátkem spojil již v 10. století opat Odillo z benediktinského kláštera v Cluny. Do čtrnáctého století se Dušičky rozšířily v téměř celé západokřesťanské církvi. Výrazné oslavy svátku zemřelých zaznamenává historie v době katolického baroka.
Ve farních, zámeckých a klášterních kaplích se konaly mše za zemřelé, věřící vedeni kněžími vycházeli v procesích na hřbitovy, kde se konala kázání, krátké pobožnosti a modlitby, kněží vykrápěli hroby svěcenou vodou, zdobily se hroby a zapalovaly svíčky, které byly symbolem věčného života. Do 20. století se pak v lidové kultuře tradovaly různé pověry a zvyky. Některé vycházely z víry, že v podvečer svátku vystupují duše z očistce, aby si na chvíli odpočinuly od tamních muk. Lampy osvětlující obydlí se místo olejem plnily máslem, aby si duše mohly potřít popáleniny z očistcových plamenů. V rodinách se zapalovaly svíčky a odříkávaly modlitby. Někde se pilo studené mléko jako symbol ochlazení, jinde se jím pozůstalí ostřikovali. Duším předků se na stole nechávaly zbytky večeře. Na vesnicích chodili žebráci a školní mládež koledovat.
Typické pro svátek Dušiček bylo také speciální pečivo zvané nabývané dušičky nebo dušičkový chléb, které sloužilo k obdarování žebráků nebo jako dar do chudobinců. Lucerničky na svíčky se objevily nejprve v jižních Čechách, byl to původně bavorský zvyk. V některých oblastech se zapalují svíčky v kalíšcích či lucerničkách i na opuštěných hrobech. I když někteří říkají, že smysl svátků dnes lidem uniká, přece jen lidé svátky vnímají jako vzpomínku na zesnulé, projevení úcty svým předkům.
Kult uctívání zemřelých předků a soucitu s duší trpící za spáchané hříchy je patrně starý jako lidstvo samo a přežívá všechny změny společenských řádů, politických směrů i intelektuálního a technického rozvoje. Na světě jsme díky našim předkům. Oni by bez nás žili, my bez nich ne. Dlužíme jim za dar života, něco, co nikdy nemůžeme splatit. Můžeme být s našimi předky nespokojení, nebo spokojení, to je na nás. Jsem spíše pro první možnost, tedy přijmout život a naše geny tak, jak nám je naši předkové předali. I ateisté, kterých je podle sčítání obyvatel v České republice většina, přejí předkům klid, vzpomínají na ně s úctou, zapalují na jejich počest svíčky, rozjímají nad jejich hroby a ctí svátek, který je staletími nedotčený.
A ještě pověst: Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. U nás se vyprávělo o kmotře, která se o dušičkové noci probudila a protože měsíc tu noc svítil velmi jasně, myslela si, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple. Kaple byla plná a u oltáře stál kněz. Kmotra se styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle posadila a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když vtom si uvědomila, že to jsou všechno sousedé, kteří jsou již po smrti. Vtom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle odešla. Kmotra poslechla a ráno, poté co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.
Zdroj: Budweiser Zeitung, 1928, č. 85, s. 4 – Na Dušičky, Paul Messner, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora