Z ARCHIVŮ A KRONIK: Svátek Všech svatých
Slavnost Všech svatých… Někdy máme o svatosti prapodivné představy. A popravdě, v našem pojetí svatosti nám často nepomáhá ani ztvárnění světců v našich kostelích a kaplích: strnulé postavy na podstavcích se sinalými obličeji bez života, sepnutýma rukama a očima v sloup.
Zdá se, že svatost je opravdu hrozná věc. Navíc máme velmi často hlavně morální koncept svatosti: svatý je ten, kdo je dokonalý z hlediska dodržování mravních předpisů, tedy ten, kdo dělá to a to, nebo ještě lépe: ten, kdo nedělá to a to… Ale svatost není v první řadě otázkou přikázání a dělání toho či onoho.
Svátek Všech svatých se slaví ve dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku, svátek Samhain, v noci z 31. října na 1. listopadu. Samhain (Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“.) byl Kelty vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým. Aby se jim Keltové ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny. Jak praví staré pověsti, je to noc, kdy se prolínají dva světy. Ten náš hmotný a ten druhý nehmotný, který ne každý vnímá. V této době, v tento čas, je rozhraní mezi nimi prý nejtenčí.
Obraz svatých v nebi, jak jej popisuje v Novém zákoně evangelista Jan v Apokalypse, byl zřejmý:
Potom jsem viděl, a hle, velký zástup, který nikdo nemohl sečíst, ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oděni v bílé roucho a držící dlaně. (Zjev. 7:13).
Na svátek Všech svatých si katolíci připomínají všechny ty svaté, pro které by jinak nebylo místo v kalendáři. Název dne památky naznačuje, že v tento den jsou všichni svatí připomínáni modlitbou a přímluvou. Často se předpokládá, že tento svátek se používá pouze k připomenutí zesnulých lidí, kteří byli kanonizováni papežem.
Připomínka svátku Všech svatých se však netýká jen papežem kanonizovaných, ale všech lidí, kteří tiše, ale důsledně vedli svůj život podle křesťanské víry. Slavnost katolické církve se slaví 1. listopadu podle církevního roku. O den později, 2. listopadu, se slaví Dušičky. Na rozdíl od Dušiček nejsou Dušičky oslavou svatých, ale všech zemřelých. Modlitba a přímluva za zesnulé na Dušičky má sloužit k tomu, aby po smrti byly duše zesnulých vzaty Bohem do nebe – k věčnému životu.
V průběhu staletí a času se zvyšoval počet lidí, kteří zemřeli a byli svatořečeni. Díky tomu bylo stále obtížnější připomínat si každého svatého ve vyhrazený den. Proto církev zavedla výroční připomínky. Papež Bonifác IV. v 7. století (609 nebo 610) zasvětil Panteon Panny Marie a všech mučedníků, dříve zasvěcený římským bohům, a na jejich památku nařídil každoroční oslavu. Poprvé se tak stalo v pátek po Velikonocích. Později papež Řehoř III zasvětil svátek pro všechny svaté a stanovil jej na 1. listopad. Toto datum se v průběhu staletí rozšířilo po celé katolické církvi a nakonec bylo ustanoveno v 9. století v roce 835 jako ústřední svátek připomínající všechny svaté.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora