STARÁ ŠUMAVA: Havelské posvícení
Už máme posvícení, za dveřmi v síni.
Jdeme pro řezníka, ať bije svini.
Voda se vaří, z měděnce skáče
a zejtra zas budeme dělat koláče.
A co jich napečem, to po dvou pecích,
ty je pak rozneseš, Vašku po strejcích.
Když přijdeš do domu, dej pozdravení:
že je zvem oba dva na posvícení.
(Plicka, K., Svolinský, K., Volf, F. 1954)
Z nejrozličnějších svátečních dnů, které jsou Šumavě průběhem roku slaveny, dosahuje bezesporu obzvláštního lesku slavnost posvícení. Už od časného rána je uložena každé z podřízených sil, co je jich v celém domě k mání, její práce a úkol, mající za cíl v konečném úhrnu maximální úpravnost všech věcí kolem, krásu všech koutů stavení jako vrchol všeho toho sdruženého úsilí.
Tu se čeleď snaží uvést k žádoucí čistotě stodoly i stáje, tam se ženská ruka namáhá o výsostný svit a třpyt oken i kuchyňského nádobí, o to, aby i podlaha všude zářila jako zrcadlo. Zatímco ve všech uvedených případech jde o vnější dojem pro oko, hospodyně sama se točí kolem kamen, aby se doslova v potu své ustarané tváře a s nasazením veškerého svého kuchařského umění přičinila o tělesné blaho všech.
Říjen je většinou časem posvícení – lidové zábavy a trhů, které mají své kořeny v oslavě posvěcení místního kostela. Jeho dostavba byla pro obec vždy mimořádnou událostí, protože jeho stavbě obyvatelé obvykle věnovali mnoho práce i peněz. Naši předkové posvícení slavili po celé tři dni, většinou od neděle do úterý. Avšak samotné přípravy na posvícení začínaly mnoho dnů předem čištěním stavení. O posvícení se scházela celá rodina včetně širokého příbuzenstva a všichni svorně zasedali u bohatě prostřených stolů.
Za starých časů se posvícení slavilo téměř v každé farnosti v jinou dobu. Lidé chodili na posvícení konaná v okolních obcích nejen, aby navštívili své příbuzné a přátele nebo aby něco utržili prodejem různého zboží, ale také proto, že se jim díky této slavnosti naskýtala možnost dobrého jídla a zároveň odpočinku od práce. A tím, jak se lidé bavili, pracovní morálka trpěla. Císař František Josef II. chtěl nějakým způsobem sjednotit oslavy v celé zemi a proto roku 1787 vydal nařízení, kterým lidu nařídil slavit posvícení v jeden čas. Termín stanovil na neděli po svátku svatého Havla. Poslušní poddaní přijali toto nařízení velice nadšeně. Od té doby slavili třetí neděli v říjnu tzv. „císařské hody nebo také havelské posvícení“ a mimo nich dál i svoje místní posvícení tzv. „naše posvícení“.
Posvícenský nedělní oběd byl nejbohatší v celém roce a dostatek jídla včetně masa měli na stole i chudí. „V 18. a 19. století se jedla polévka, různé druhy masa včetně tučné husy, zabijačkové dobroty, knedlíky, zelí, smetanové omáčky a nesměla chybět spousta koláčů a hodně piva, ve vinařských oblastech vína.“
Koláče se pekly ve velkém, protože jednak byly potřeba na roznášku při zvaní, jednak se podávaly jako sladká tečka po opulentním obědě a taky se rozdávaly hostům jako výslužka.„Nejčastěji bývaly kulaté, ale i čtvercové i obdélníkové na plech, tzv. německé, svazované, různě splétané a stáčené, velké i malé, s náplní makovou, tvarohovou, povidlovou, hruškovou, jablečnou, ořechovou, různě zdobené, s drobenkou i bez.
V Čechách platilo nepsané pravidlo, že čím menší koláček, tím slavnostnější. Ty posvícenské mívaly v průměru 6–10 cm, bezkonkurenčně nejmenší byly svatební s průměrem okolo 2 cm. Až na výjimky se slavení omezuje na víkend, taneční zábava je v pátek nebo sobotu a rozhodně se nezabíjejí kohouti, berani ani kozlové, někde je symbolicky vozí vesnici v průvodu a předčítají jim soudní verdikty. Co se ale nezměnilo, je slavnostní oběd s dozlatova vypečenou husičkou či jinou pečínkou a sladké posvícenské koláče.
I v dnešní uspěchané době se slaví havelská posvícení, ale ruku na srdce…tato posvícení mají spíše komerční zájmy, především ve větších městech. Pozitivní na tom je, že ve většině případů se nezapomíná na ukázku tradičních řemesel a alespoň částečně se snaží přiblížit historii, která není tak dávná. S posezením u velkého stolu to už nemá však nic společného. Lidé už zkrátka k sobě nemají tak blízko a rodina se ve větším počtu schází ve většině případů jen na svatbu či pohřeb, což je velká škoda.
Zdroj: Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia 1971, 3. vyd.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora