STARÁ ŠUMAVA: Havelská hnětýnka

…Posvícení máš, mě si nevšímáš, můj zlatej Martínku, tady máš hnětýnku, tu ji máš, tu ji máš…

K Havelskému posvícení se váže pečení a zdobení hnětýnek. Jejich tradice je předlouhá a více než pečivem byly od nepaměti symbolem vztahů mladých lidí. Hnětýnka by měla být uměleckým dílem, neboť zdobnost pečiva je v tomto případě to nejdůležitější. Dle finálního vzhledu se dala odhadnout šikovnost a poctivost hospodyně.

Hnětýnkou si také mohla svobodná dívka naklonit svého milého. Typickým sladkým pečivem, které hospodyňky na posvícení připravují, jsou mětýnky, mětánky neboli hnětýnky. Dodnes je to oblast stříbřitých rybníků, rozlehlých polí i mnoha kopců, kde uslyšíte pravou dudáckou muziku, užijete si tradiční rybníkářství a vychutnáte jemnost a kouzlo paličkované nebo frivolitkové krajky a hnětýnek. Jde o typickou prácheňskou specialitu. Jejich chuť a zdobnost bývaly a stále ještě jsou chloubou jihočeských hospodyněk. Nu dobrá, u nás jim říkáme mětýnky a pokud jde o to Prácheňsko, kus Stašska tam také patřil a patří. Jejich tradice je předlouhá a více než pečivem byly od nepaměti symbolem vztahů mladých lidí.

Hnětýnka se totiž nekouše, hnětýnka se rozplývá. Správná hnětýnka je plná cukru, másla a vajec. A recepty sedědí, takže každá hospodyně té hnětýnce dodá ještě svoji zvláštní příchuť. Ale jen příchuť domu. Ta chuť se jinak nedá vyvézt. Je jen naše. Nejlepší pečivo, které děvče k posvícení připraví. Hnětýnky totiž pekly svobodné dívky a dávaly je mládencům jako odměnu za vyzvání k tanci při posvícenské zábavě. Hnětýnky se zavazovaly do šátku a často děvčata darovala chlapcům, svým tanečníkům i s šátkem. Kolik měla hnětýnka zoubečků, tolik bylo tanečků. Jenže to nebylo jen nezávazné obdarování za tanec. Je hanbou odejíti s prázdnou, ale někdy ji děvče nevydá, schová ji a teprve při vyprovázení k ránu dostane ji vyvolený hoch, oslazenou několika hubičkami.

Darování hnětýnky bylo i pozváním na nedělní oběd, tedy na posvícenskou husu, do dívčiny rodiny. Vlastně byla hnětýnka mnohdy prvním krůčkem k dalšímu mnohaletému šťastnému manželskému životu. Hnětýnka by měla být uměleckým dílem, neboť zdobnost pečiva je v tomto případě to nejdůležitější. Dle finálního vzhledu se dala odhadnout šikovnost a poctivost hospodyně. Proto si na jejich výrobě a zejména zdobení dávaly mladé hospodyňky velmi záležet. Na Hlavňovicku dokonce děvčata, která šla na zábavu, své hnětýnky různě po cestě schovávala, do kamení, do pařezů, zabalené do bílých šátečků. O půlnoci si pro ně došla, aby své tanečníky překvapila a podělila. Chasníci to věděli a dost často na děvčata číhali, aby jim hnětýnky sebrali a mohli se vychloubat.

Zdroj: Kuchařská kniha: Sbírka vyzkoušených jídelních předpisů, F. Šimáček, 1897, Od kolébky do hrobu, Lidopisné obrázky z Poděbradska: Čečetka Josef, 1900

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora