STARÁ ŠUMAVA: Když prší
Deštivý den
Mraky visí po celý den tak nízko nad polem,
šedošedá a temná zdá se mně všecka zem.
I kouř se dolů vrací, táhne se bledou mhou,
už po několik dnů jde to tak za sebou.
Déšť krápe ze stromů a nahání až strach,
jak buší do oken, jak jde za mnou i v snách.
Po celou noc tak tísní a ovládá můj cit,
nikde snad kouska naděje, že jinak může být!
Z nebe padá déšť… závoj drobných kapek smáčí zem, šumí na leskle mokrých listech a vytepává svou vlastní píseň do trávy i hladiny řek… déšť jako hustá a přeci tak lehounká clona padá z oblohy a zakrývá celou krajinu, celý les. Déšť kreslí do vzduchu.. Šeptá… je mírný, je vlahý… sotva se dotýká kůže… jako první bojácné pohlazení dívky… jako závoj víly co sotva zavadí o kůru stromů… jako by snad existoval víc ve snech než tady v tomto světě…
Počasí, že by psa nevyhnal. Uplakané počasí posledních dní většinu lidí netěší, houbaři ale jásají. Je mlha a hustě prší. Není vidět na víc než 20 kroků před sebe. Šumava teď správně šumí, tak jak správně má. Znáte ty chvíle, kdy voda je snad všude. Mokro je už i pod těmi nejhustšími stromy. Bouřky s kroupami se střídají s vlezlými dlouhými dešti. Vždyť všichni víme, že déšť živí potoky a řeky.
Přítomnost deště je očistou od zaprášené minulosti a slibem svěží a zelené budoucnosti. Na chvíli to vypadá, jako by déšť smyl všechnu zlobu světa. Dešťová nadílka jsou obranou přírody proti člověčí záplavě. Někdo se rafinovaně snaží očarovat přírodu šamanským zaklínáním, a někdo to možná i umí. Když prší, musí lidé sedět se skřípěním zubů doma, v autech nebo v hospodě a vyhlížet pátravě z oken, jestli už se počasí umoudřilo. Vzduch ještě voní vodou s pozvánkou do vlhkého lesa, slunce vybafne zpoza mraků a zubatě se zablýská na vlnkách dočasných potoků na cestě a na přehradách kaluží, voda se ještě valí z okapů s hlukem, který vyniká v tichu náhle přerušeného deště.
I déšť má něco do sebe, když rozestře nad lesy jemné předivo nespočetných krůpějí a potáhne traviny, listy a květy třpytným a lesknoucím se nátěrem. Z různých stran se proti sobě navzájem podivuhodně shlukují a kupí zástupy oblaků. Nebeskou dálku nedokážou však pokrýt zcela a slunce je v nádherných průnicích znovu a znovu rozráží. Slyšíte, jak kapky deště dopadají na listy stromů? Jak tato voda dává život přírodě a nám všem?
“… a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se do ní a vsakuje se tam stále hlouběji a hlouběji a čistí se a hromadí se v kameni jako v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten kámen drží pevně jako hladká skořápka.
A potom z něj přece vytryskne a vytvoří malý potůček nebo v kamenné míse studánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crčící se sbírá dohromady a šumí pak z hloubi a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam dolů do kraje. A ta voda dává všemu živoucímu, zejména travinám, veselost a zdraví, které voda v kraji tam jinde venku, kde je půda všelijak nečistá, neumí dát.
A vzduch je v těch výšinách, které zabírá les, čistý, poněvadž je čistý na všech výšinách, a pryskyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě osvěživějším a vonnějším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako ta voda. A kdo to obojí, veselost i zdraví, ztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu. Proto s vámi jdu ke studánce, kterou v lese znám, a do toho vzduchu, který proudí kolem té studánky.”
Zdroj: Deštivý den Bschoad (1980), s. 42 Margarete Wanitscheková Düsseldorfer Künstleralbum, novela Der Waldbrunnen Stifter Adalbert, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora