VĚDA NENÍ NUDA: České středověké meče pomáhají pochopit historii Evropy

VĚDA NENÍ NUDA: České středověké meče pomáhají pochopit historii Evropy

 

Meče se ve středověku využívaly nejen k praktickým účelům, ale vyjadřovaly i důležitou symboliku. Přesto se toho o nich ví poměrně málo na to, jak velký informační potenciál skrývají. Tématu se chopili vědci z obou Archeologických ústavů AV ČR a Národního muzea a vypracovali soupis mečů, který je svým rozsahem, zevrubnou dokumentací i mezioborovým zpracováním v evropském kontextu zcela unikátní. Vědce překvapilo mimo jiné zjištění, že k nejvýznamnějším změnám v technologii výroby středověkých evropských mečů došlo v karolínském období a v průběhu 11. století.

Mečířské řemeslo ve středověké Evropě prošlo nejméně dvěma vlnami velkých změn, které měly zásadní vliv na jejich kvalitu. Nejprve se během druhé poloviny 8. a v 9. století rapidně zvýšil počet mečů s ocelovými břity a celoocelovými konstrukcemi, a tím i mečů s břity vytvrzenými kalením. Také se prodloužily záštity (oddělující čepel od rukojeti) a změnila se výzdoba. Meče tím získaly na kvalitě, protože se zlepšily jejich mechanické vlastnosti.

Další zlom přišel v 11. století, v té době kováři postupně opouštěli zhruba tisíciletou výrobní tradici – přestali navařovat břity na středovou část čepele.

„V té době muselo v Evropě, nebo alespoň v některých jejích regionech, dojít k zásadnějším hospodářským a patrně i společenským změnám, které tuto změnu iniciovaly nebo alespoň umožnily,“ vysvětluje Jiří Hošek z Archeologického ústavu AV ČR, Praha. „Na základě současných znalostí se domníváme, že to lze přičíst zejména postupnému zavádění vodou poháněných mechanismů, konkrétně kovacích strojů poháněných vodním kolem. Bohužel, o způsobu výroby mečů ani míře mechanizace kovářských provozů v té době nemáme žádné písemné doklady.“

Sbírka dat a mečů, která nemá obdoby

Za těmito i dalšími fakty stojí mravenčí práce kolektivu vědců z Archeologických ústavů AV ČR v Praze a Brně a Národního muzea. Podařilo se jim shromáždit středověké meče z českého území, detailně je prozkoumat a výsledky sepsat do dvou publikací.

„O mečích středověké Evropy toho stále ještě víme relativně málo v porovnání s tím, co všechno bychom vědět mohli,“ říká Jiří Košta z Národního muzea. „Detailní analýza celého souboru nám umožnila v dosud netušené šíři studovat jak technologický vývoj těchto zbraní, tak ve spojitosti s písemnými prameny i hypotetické způsoby jejich distribuce a organizace výroby a v konečném důsledku i postupnou proměnu jejich symbolické funkce.“

Kromě překvapivých změn v konstrukcích středověkých mečů tak vědci popsali třeba značky nebo symboliku.

Pasovský vlk potvrzuje propojenost českých a bavorských výrobců

Čepele středověkých mečů se zpravidla kovářsky svařovaly z více kusů a kombinovaly ocel i železo (v archeologii výraz pro nekalitelnou ocel) a výrobci je označovali. Zatímco do 10. století opatřoval čepel značkou kovář ještě v průběhu výroby zbraně, od 11. století se začínají prosazovat inkrustované značky a nápisy z neželezných kovů – například z mosazi, stříbra nebo cínu.

Šlo o velkou změnu – značky nebo nápisy mohly být aplikovány dodatečně bez návaznosti na její výrobu.

„Šlo o velkou změnu v tom smyslu, že tyto typy značek nebo i nápisů šlo aplikovat i do již tvarově hotové čepele, to znamená, že značky nebo nápisy mohly být aplikovány dodatečně bez návaznosti na její výrobu,“ popisuje Petr Žákovský z Archeologického ústavu AV ČR v Brně.

Zatímco na raně středověkých mečích značky především symbolizovaly ochranu a úspěšnost, na vrcholně a pozdně středověkých čepelích jsou již převážně spojeny s jednotlivými výrobci či výrobními středisky a představují tak patrně výrobní značky v dnešním slova smyslu.

Jednou z nejznámějších značek tohoto druhu je patrně takzvaný pasovský vlk, který společně s dalšími označeními v podobě jednorožce a biskupské berly odkazuje na výrobní původ čepelí v pasovských dílnách. Bavorské výrobní centrum masově výrobu mechanizovalo, a bylo proto schopno produkovat až neuvěřitelné množství kvalitních výrobků, kterými zaplavilo celou střední i jihovýchodní Evropu.

„Pasovské“ čepele představují v dosud podchyceném materiálu z území České republiky více než polovinu všech vrcholně a pozdně středověkých čepelí s jednoznačně identifikovatelnými značkami. Čeští mečíři je patrně ve velkém z Pasova nakupovali a v dílnách dopracovávali a kompletovali. Tento předpokládaný model pomohl rozvinout mečířské řemeslo v českých zemích a změnil i sociální postavení českých výrobců, které nebylo vždy uspokojivé.

Mechanizace výroby změnila symboliku mečů

„Symbolické vnímání meče tehdejší společností procházelo poměrně složitým vývojem. V raném středověku byly meče nákladnými a těžko dostupnými artefakty spjatými úzce s kulturou vyšších vrstev moravské a české společnosti, kterou lze ztotožnit se statutem „jezdců“ – jízdních bojovníků,” říká Jiří Košta.

Zlom přišel s obecným zavedením mechanizace do výroby jednotlivých komponent mečů. Zbraně se tak staly v průběhu 14. století všeobecně dostupnými a jejich symbolický význam se tím pro určité vrstvy tehdejší společnosti částečně vyprazdňoval. Příslušníci tehdejších elit jej však i nadále považovali za tradiční symbol jejich postavení, což se částečně udrželo dodnes.

Meč symbolizoval obecně válku, stejně jako slovo Boží, Boží trest, duchovní boj…

„Také v našem prostředí byl meč nositelem obecně uznávaných a srozumitelných symbolických významů v právním prostředí, meč symbolizoval obecně válku, stejně jako slovo Boží, Boží trest, duchovní boj apod. Meč byl rovněž do určité míry objektem sociální reprezentace a komunikace,“ doplňuje Petr Žákovský.

Neměnné postavení si meč udržoval ve své druhé základní symbolické rovině – jako velmi důležitý právní symbol.

Moravské meče byly jiné

Mezi meči nalezenými na území České republiky překvapily moravské. Zatímco čepele první poloviny 9. století nevybočují z obecných vývojových trendů západoevropských mečů, v průběhu druhé poloviny 9. století jejich rozmanitost na Moravě narůstá.

„Zdokumentovali jsme extrémně robustní a zároveň relativně krátké čepele, ale také dlouhé a poměrně úzké čepele s progresivními prvky, které byly v evropském kontextu doposud zaznamenány pouze u exemplářů datovaných do doby počínaje druhou polovinou 10. století, respektive 11. století,“ říká Jiří Košta. „Tyto čepele „progresivních“ tvarů, které se vyskytují společně s jílci s půlkruhovými hlavicemi a dlouhými záštitami, dosahují průměrné až vynikající kvality, ale jen zřídka byly opatřeny damaskováním nebo značkami. Otázkou zůstává, do jaké míry tato skupina čepelí odráží místní produkci a do jaké míry naopak reflektuje širší změny vzcházející z Franské říše, jejichž nástup byl vzhledem k omezeným možnostem datování tamních nálezů mečů prozatím kladen do pozdější doby. Možné interpretace limituje zejména nedostatek znalostí o vývoji mečů v Bavorsku a na východní periferii Franské říše, s níž byly moravské elity v úzkém kontaktu.“

Odborníci při shromažďování dat využili rentgenové snímkování, rentgenovou výpočetní tomografii i metalografii. Díky tomu byli schopni odhalit mnoho věcí, které nelze vidět pouhým okem – třeba už zmíněné značky nebo kovářské postupy.

„Podařilo se nám také vytvořit novou typologii kovářských konstrukcí čepelí, jejíž datovou základnu tvoří archeometalurgicky zkoumané meče z území celé Evropy a jejíž aplikace zásadním způsobem doplňuje a rozšiřuje poznání vývoje evropských mečů ve středověku,“ uzavírá Jiří Hošek.

 

Text a foto: (tz-avčr)

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Komentáře

komentářů