O VŮNI VENKOVA….
Po svatém Janu Křtiteli nastává senoseč se svou omamnou vůní čerstvě posekané trávy a lučního kvítí. A pivoňka když kvete, jaro na odletě. Jsou vůně, od kterých se nemůže člověk odtrhnout, chtěl by je vstřebávat plnými doušky. Dovedou člověka nadchnout, roztesknit, rozjařit, vyvolat vzpomínku. Rozsekané kopřivy přivolají obrázek housat, žebříček krůťata vonící teplem matky krůty. Selské dítě je oblaženo tolika opojnými vůněmi. Tou základní vůní je vůně vlhké země pařící se po bouři. Na dvoře převládala vůně zahnívajícího hnoje postřikovaného močůvkou z jímky ostře páchnoucí. Pro vdech byla zdravá čpavková vůně koňské maštale i dobytčího chléva. Vepřinec měl vůni nakyslou, kurník nahořklou, včelín medovou. Ve stodole vládl pach zatuchlé slámy a plísně. Omamná vůně čerstvého sena byla tak silná, že spáče na seníku i usmrtila. Svou pěknou vůni měl i řezáč se řezankou pro krávy, sklep s uloženými bramborami a řepou, mlíčník s kadečkou naloženého zelí, ušáky se smetanou a syrobem a dezny se sádlem. Sýpka vonívala haldami obilného zrna. Půda zase moučnicí. Ta směsice vůní nasušených léčivých bylin, máty peprné, třezalky, kopřiv, švestek a křížal, visících v plátěných sáčcích vedle pletenců česneku a cibule!
V kuchyni v troubě vonívala pečená husa v husím sádle, jinak vepřová pečeně, buchty s mákem a tvarohem, vdolky s povidly, koblihy smažené na lněném oleji, bramborové placky s medem, pražená mouka na šterc, zelnice a šťouchané brambory s cibulkou. Lahodnou vůni mělo máslo a podmáslí v máselnici, uzené maso v komíně a hrách. Zvláštně vonělo i pometlo z čerstvých olšových větví, jímž maminka vymetla horkou chlebovou pec. To byl dům prosycen božskou chlebovou vůní bochníků tažených na lopatě z pece. Dvacet bochníků se řadou skládalo do šráku zavěšeném u stropu síně. To byla vůně poctivé lidské práce. Kdo ze starších vešel do síně, řekl: Pámbů požehnej tu vůni chleba! Chlebová vůně je navždy spojena s naším dětstvím: nutívala nás, abychom se, byť sytí, s chutí zakousli do chřupavé patičky. Vánocům patřily vůně muškátového oříšku, vánoček a jehličí. Předjaří mívalo vůni syrovou táním a rozvodněnou, kalnou řekou. Velikonoce vynikaly vůní jehněd, mazanců, pomlázky-vajec a hlavičky. Na jaře zavoněly vesnické chalupy a statky vápnem a čistotou prosluněných peřin a čistého bílého prádla na trávníku. Aleje, sady a parky zahýřily vůní rozkvetlých stromů, zahrady sladkou vůní růží, květin a kopru. Krajem se nesla vůně rozkvetlých luk, mateřídoušky a pak senoseče. Léto vonělo zrajícím obilím, zeleninou a lesními plody. Podzim zase dýmem pasáckých ohníčků, bramborovou a řepnou sklizní, suchou hrachovinou a výlovem rybníků.
Ano, vůně provází člověka, vesnici, město, kraj. Přijedete domů, vdechnete vůni domova a pomyslíte si: Má ves, moje město, můj kraj se rozvoněl. Vzpomínáte na jižní Čechy provoněné rybníky, rybami a puškvorcem? Na bažiny a rašeliniště? Na Ostravsko a Duchcovsko s uhelným kouřem? Na Ústí nad Labem s chemičkou, na kutnohorskou čokoládovnu, šumavské hluboké lesy? Zavánějí zetlelým jehličím, chrastím, kapradí a mlázím. Na pasekách a stráních se mísila vůně kvetoucích smolniček s vůní ztrouchnivělých pařezů, lišejníků a hub. Libě voněla hranice dřeva, kopy hřibů, kozáků, ryzců. Staré pražské činžáky dýchávaly zatuchlou nevětraností, školy pachem lidských mláďat, novomanželská halda zaváněla plenami. Některé domácnosti se honosily vůní kořeněných omáček, pečených jablek a vůní likérů.
Zamysleli jste se nad vůněmi a jejich mocí, kterou mají nad lidmi? Lidé nemohou odolat vůni čaje, doutníku, cigaret… A to ještě nebyla řeč o voňavkách: jemné francouzské, fialkové, šeříkové, levandulové, čajové růže a jiných. Každá pěstěná žena mívala tu svou vůni po celý život. Na reprezentačních plesech byli někteří tanečníci bláznivě okouzleni vůní dívky i ženy.Ve stáří je nejsladší vůně vzpomínek – na první lásku, na první ples. Ano, vůně jsou svět sám, bez nich by byl život chudší.