STARÁ ŠUMAVA: Svatojánské poklady
Z těch červnových večerů a nocí prozářených svitem létajících světlušek, kdy ze srdce rodné země se rodí nejkrásnější květy českých luhů a hájů, vybaví se nám v dávné vzpomínce svatojánská noc. Svátek Jana Křtitele neboli Svatojánská noc je dnem, kdy se lidský svět otevírá nadpřirozenu. Den a noc jsou vlastně jakousi analogií světlé a tmavé poloviny celého roku. A den, kdy síly světla a síly tmy jsou v rovnováze, musí být výjimečný. Zvláště pak noc, kdy síla slunce, jeho teplo i světlo dočasně mizí.
Taková noc byla a je v pohanských představách tajemná. Projevují se nezvyklé síly, skály se otvírají, země se rozestupuje a vydává své poklady. K pokladu může člověka zavést kapradí, kvetoucí přesně o půlnoci a vydávající zlatavou záři. To, že se dřív neslavil pouze v českých zemích, ale v celém křesťanském světě, dokládá například hra nejznámějšího anglického dramatika Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Noc, kdy se její děj odehrává, je příznivá pro setkávání s vílami a nadpřirozenými bytostmi, pro hledání pokladu a sběr čarovných bylin.
Pro naše předky byla podobným byznysem, jako jsou pro dnešní obchodníky Vánoce. Hned po rozednění šla na trzích na dračku bájná mandragora, vyhledávaná zejména pro svoji schopnost přičarovat lásku milované bytosti. Komu ji nepřičaroval rulík, durman a ostatní podvrhy, které kořenářky prodávaly, měl o svatojánské noci šanci najít útěchu v penězích. Stačilo jen vyjít o půlnoci do lesa a najít hrnec plný zlaťáků. Lidé bez rozdílu vyznání a místa pobytu jej považovali za magický. Věřili, že Bohové jim právě o slunovratu ukazují svou přívětivější tvář, že nadchází doba hojnosti a plodnosti.
Odjakživa se věřilo, že během ní dochází k propojení světů. Brána mezi nimi se na několik hodin otevře. Hledači pokladů, kterým osud přeje, najdou pomocníka v podobě kvetoucího kapradí. Jak věřili naši předkové, rozkvetlo o půlnoci a až do východu slunce vydávalo jasnou zlatou záři. Kdo byl vyvolený a kouzelný kvítek získal, rozuměl řeči stromů, skal i zvířat a díky tomu našel cestu k pokladu umístěném třeba v rozevřené skále. Mohl si však vzít jen to, co unesl. V případě, že se nechal přemoci hamižností, propadla jeho duše peklu. Aby došlo trestu i jeho tělo, o to se postaraly bludičky, které během svatojánské noci vydávají zvlášť silné světlo a hříšníka lákají, aby vstoupil do bezedné bažiny. Jen co se Slunce dotkne oblohy, se však brána uzavře. Kdo se nestihl vrátit zpět, dostane šanci až za rok.
Kdo chtěl o Svatojánské noci najít poklad, mohl narazit na bludičky, které by ho nalákaly do bažin nebo mohl také překročit bludný kořen a zabloudit. Na zahnání bludiček prý neplatily modlitby a přání, ale nadávky a kletby. Ale i tak bludičky provázely dotyčného domů a dlouho se prý ještě dívaly do jeho oken. Říkalo se, že tato světýlka jsou duše zemřelých, nepokřtěných dětí, tzv.nekřteňátek, které tančí o Svatojánské noci po lesích, loukách a bažinách.
Člověk dobrého srdce se však bludiček nemusel bát, bludičky pronásledovaly pouze zlé a nepoctivé lidi – říkalo se, že dobrým lidem bludičky pomáhaly najít poklad. Divoženky neboli divé ženy, bosorky, lesní ženy, byly postrachem lidí o Svatojánské noci. Věřilo se, že se o Svatojánské noci dívají do oken, aby lidské děti vyměňovaly za svoje. Svým zpěvem, tancem a sliby lákaly divoženky o Svatojánské noci mládence ven. Lesní panny byly sice krásné, ale neobyčejně kruté. Vypadaly neodolatelně v zelených šatech a s černočernými kadeřemi, v nichž svítili svatojánští broučci. Ten, který se nechal zlákat, dopadl velmi špatně, neboť divoženky ho utancovaly k smrti a jeho tělo roztrhaly na kusy a roznesly po lese – proto tedy, když se někdo v hlubokých lesích ztratil ( kdy často končil v bažinách ) a jeho tělo se nenašlo, samozřejmě, že divoženky byly jedním z hlavních viníků.
A ještě pověst: O svatojánském pokladu. Bylo to tenkrát na den Svatého Jana, když dva pasáčkové, kteří kladli oka na malé ptáčky zpěváčky, zabloudili i do okolí Heilingsfelsen, kde zpozorovali dole na skalní stěně otevřená dvířka. Byla to zvědavost, co je pobídlo jít dovnitř. V koutě tam stály dvě velké truhly, jedna otevřená, druhá byla zavřená na zámek. V té otevřené truhle ležela hromada peněz, a tak nelenili a kvapně si oba naplnili torny. Potom je najednou přešla hrůza a posedl nevídaný děs, a tak spěchali ke dveřím, kterými ten první prošel šťastně, ale za tím druhým, který ho následoval, strašlivě zaskřípaly panty dveří. Ten děsivý zvuk přiměl hocha k rychlému a dlouhému skoku přes práh, při kterém se za ním dveře s třeskotem zapadly a urazily mu podpatek na jeho levém dřeváku. Bylo to velké štěstí, že ve zdraví unikl. Pasáčkové přinesli ty peníze domů a předali potěšeným rodičům….
Zdroj: Lidová pověst „Die Hirtenjungen“ je z rozsáhlé sbírky pověstí bratří Grimmů „Deutsche Sagen“ (1816-1818)
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora