Z ARCHIVŮ A KRONIK: Svatojánské bejlí a síla ranní rosy
O bylinkářkách se vypráví celá řada legend, k těm hojným patří trhání bylinek za úplňku, nejlépe při magické půlnoci, kdy prý mají největší moc. Tyto legendy mají původ z doby před několika staletími, kdy pro místní bylo bylinkaření opředeno záhadami a bylinkářky vydávající se v noci mimo stavení budily samy o sobě velké pozdvižení.
Vše bujně roste a kvete a v přírodě teď najdete ty největší „poklady“. Když zavřete oči a nadechnete se, ucítíte vůni, která se line z kvetoucí louky, lesa nebo z vaší zahrady. Právě tak voní barevná příroda v tomto kouzelném slunovratovém čase nejdelšího dne a nejkratší noci. Naši předci oslavovali přicházející léto, matku zemi a její úrodu, štědrost a plodnost. V tomto období se odpradávna chodilo na „kouzelné zeliny“, všechny bylinkářky čekaly až zase vyjdou na noční sběr, neboť věřily, že bylinky v této noci nasbírané mají tu největší léčebnou sílu a disponují kouzelnou mocí. Zní to skoro pohádkově, ale věřte, že bylinky sbírané v tomto období mají opravdu něco navíc.
Naše prabáby, které uměly využívat sílu bylin a měly velké znalosti o jejich účincích, se v podvečer letního slunovratu nebo o svatojánské noci vydávaly na noční sběr devatera kvítí. Sběr svatojánských bylinek tedy podléhal poměrně přísným pravidlům, jejichž porušení narušovalo jejich léčivou moc. Kromě toho bylo nutné, aby svatojánského býlí bylo devět druhů, které musely být nasbírány na devíti místech. Na sběr bylin sebou brávaly také mladé dívky, aby je zasvětily a předaly jim své bylinkářské znalosti. Devatero kvítí pak sušily na čaj, nakládaly do olejů, aby z nich během roku vyráběly masti a jiné bylinkové lektvary.
Říká se, že bylinky nasbírané v tomto čase také při usušení nejvíce voní. Z devatero nasbíraného kvítí si pak mladá svobodná děvčata uvila věnce, které si vložila pod polštář do postele a spala na nich. Jedna bylina nesměla ve věnečku určitě chybět, a to třezalka, která se používala v milostné magii. Další den hned po probuzení svobodné dívky házely věnce na stromy. Když se věneček zachytil o větev, znamenalo to, že se dívka do roka vdá. Počet hodů, které dívka provedla, než se věneček zachytil o větev stromu, znamenal počet let zbývajících do vdavek.
Devatero kvítí se také vkládalo do středu malého čtvercového plátýnka světlé barvy. Rohy čtverce znázorňovaly čtyři roční období, tedy celý roční cyklus. Plátýnko s vloženými bylinkami se pak svázalo šňůrkou v malý škapulíř, který měl magickou a ochrannou funkci a zaručoval ochranu před zlými silami.
Svatojánská noc, nádherný svátek všech bylinářek a bylinářů, čarodějek a čarodějů, víl a lesních mužíků, oslavuje významnou dobu, kdy započíná období léta.
Z Hájkovy kroniky můžeme čerpat pro dnešní nezadané dívky tento recept, jak vše udělat správně při nočním trhání devatera kvítí: „…když ho jdou trhati, ať nemluví, nesmějí se a neohlížejí. Když si to devatero kvítí byly natrhaly, ať jdou, opět zticha, nemluvíce, nesmějíce a neohlížejíce se, domů a doma ať si vloží toto devatero kvítí do své postele pod podhlavníčku. O půlnoci svatojánské zjeví se jim jistojistě jejich nastávající manžel a dá-li Pán Bůh, budou do roka svatby…“
Při vkládání devatera bylin do škapulíře se vždy dodržovala intimní atmosféra s myšlenkou, že do škapulíře ženy vkládaly své tajné přání, sny a tužby. Škapulíř pak nosily na krku či v kapse nebo jej vkládaly pod polštář. Jeho ochranná moc trvala po celý rok. O svátku svatého Jána se pak rituálně spálil v ohni, který vše špatné pohltí. Při vhazování škapulíře do ohně, vždy ženy říkaly: „To, co spaluji, toho se zbavuji“. Zbavily se tak všech špatných sil a negativních zážitků z loňského roku, které na sebe škapulíř převzal. Následně ženy svázaly nový škapulíř a tím vstoupily do dalšího roku s novou jistotou magické ochrany.
Sbírání ranní rosy patří k dalším krásným prastarým svatojánským zvykům. Vykonával se časně zrána při východu slunce. Věřilo se totiž, že ranní rosa nasbíraná v den svatého Jána má omlazující, silně léčivou moc a prospívá kráse a mládí žen. Každá žena proto toužila svatojánskou ranní rosu mít. Mladé dívky i zralé ženy si uvázaly bílé plátýnko kolem kotníků a bosy se prošly po kvetoucí louce. Pomocí plátýnka tak sesbíraly ranní svatojánskou rosu. Mokré plátýnko od rosy pak vyždímaly do skleniček a uzavřely zátkou. Tekutina ve skleničce pak sloužila k léčení a potírání bolavých míst, ale také na vrásky.
Rosu, kterou za dávných dob lidé při východu slunce sbírali z listů kopřivy, používali na vlasy, a to nejenom jako posilující prostředek. Odedávna byly totiž ženské vlasy pokládány za cosi tajemného. Kopřivová rosa nanesená na vlasy byla pokládána za spolehlivý prostředek k ochraně dívčí poctivosti a nedotčené pověsti, uměla ji ochránit před pomluvami a klevetou. Byla považována za silně léčivou, ochrannou a magickou tekutinu.
Rosa z jetele byla zase pokládána za výborný prostředek na svárlivou povahu. Stávalo se, že muž tajně, aby žena nevěděla, jí přimíchával jetelovou rosu do pití, do jídla nebo i do vody na mytí, aby tak zlepšil její povahu. Rosa sebraná po noci vrcholného úplňku za východu slunce z chmele byla uznávaným prostředkem přičarování objektu lásky. Bylo třeba dát svému vyvolenému napít vody, do které byla chmelová rosa přimíchána, nebo mu skrytě touto rosou postříkat oblečení.
Rosa setřesená do východu slunce z pelyňku nebo bodláku dokázala zbavit uhranutí a také zaháněla zlé duchy. Nemocné touto rosou omývali a pronášeli přitom zaklínadla.
Rosa sbíraná na voňavých květech sloužila k umývání, aby se zachovala krása. V Japonsku dokonce existuje zvláštní svátek zasvěcený chryzantémě. Během něj se na květy chryzantém kladou speciální kousky vaty, která kouzelnou rosu nasákne Potom se s ní umývá obličej.
S rosou je spojen i starodávný obřad spojený s novoluním a uctíváním plodnosti. V noci novoluní na zapadlých loukách zarostlých vysokou travou, daleko od lidských očí, se mladé ženy koupaly v rose, když probíhaly travou, která jí byla pokryta. Bylo to pokládáno za spolehlivý prostředek k brzkému otěhotnění, snadnému porodu a mužské věrnosti.
Za dávných časů existoval také obyčej umývání rosou z rozkvetlých stromů. Tato neobyčejně příjemná procedura je v dnešním chaotické době prakticky zapomenuta. Což je veliká škoda, protože nejenom napomáhá udržení dokonalého stavu pleti, ale má celkový ozdravující účinek na celý organismus.V některých krajích se také nahé ženy a děvčata v ranní rose koupala, či alespoň omývala obličej pro mladost, krásu a zdraví.
Zdroj: Sidonie – Časopis plný příběhů, JANOVSKÝ Rudolf – Lidové zábavy, obyčeje a pověry na den sv. Jana Křtitele,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora