STARÁ ŠUMAVA: Slavnost Božího Těla
Svátek Božího Těla byl jedním z prvních, na které si počátkem padesátých let hodlal nastupující komunistický režim důkladně posvítit. Na stolech církevních tajemníků narůstaly stohy zpráv a hlášení informátorů o konání průvodů Božího těla na venkově.
Rokem 1955 totiž vrcholila takzvaná protiakce, kdy se svátek Božího těla z rozhodnutí státních úřadů měl přesunout ze čtvrtka na neděli. Mělo tomu napomoci mimo jiné i zákonné zrušení svátečního volného dne, kterým čtvrtek Božího Těla od dob Rakouska-Uherska v českých zemích nepřetržitě byl. Současně s tím komunisté vymysleli nový svátek, kterým by Boží Tělo přetrumfli a tak roku 1955 přikázali v termínu Božího Těla slavit nově vykonstruovaný svátek, takzvaný Mezinárodní den dětí. Toho roku jsou již od samého rána děti organisovaně lákány mimo dosah kostela. Sportovní hry všeho druhu, promítání atraktivních filmů, střelnice, stánky s různým občerstvením. Počítá se s tím, že se přidají i rodiče a navíc učitelé dostali účast na těchto „dětských“ oslavách jako povinnost.
Například v hlášení z roku 1956 udavač už téměř pláče:
“…kolem oltářů byly rozestavěny májky, o které se pak lidé málem poprali. Téměř všechny občany z průvodu Božího Těla znám osobně – v průvodu bylo dokonce i mnoho uvědomělých soudruhů s celými svými rodinami “. A proto se ani nemůžeme divit závěrečné větě v hlášení jiného božítělového udavače: “Po ideologické stránce nás ještě bude mezi občany našeho kraje čekat hodně práce “.
A tak, až letos půjdou ulicemi měst a vesnic v kraji opět svobodně průvody Božího Těla, vzpomeňme v koutku duše i oněch aktivních udavačů. Neboť tyto stavební kameny totality jsou zde stále. I když v průvodech dnes nejsou tolik vidět. Zatím…
Slavnost Těla a Krve Páně – lidově Boží Tělo – je jeden z důležitých pohyblivých svátků římskokatolické církve. Slaví se vždy ve čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice a jeho pohyblivost souvisí samozřejmě s termínem hlavních křesťanských svátků, Velikonoc. Vznik svátku Božího Těla je spatřován v souvislosti s rozmachem kultu oltářní svátosti ve 12. století. Teologie přitom zvlášť zdůrazňovala reálnou přítomnost „celého Krista” v konsekrovaném chlebu. Opakovaná vidění augustiniánské řeholnice Juliány z Lutychu v roce 1209 se stala v této situaci účinným podnětem pro zavedení zvláštního svátku ke cti nejsvětější svátosti a roku 1264 ho papež Urban IV. předepsal pro celou církev. Průvody Božího
Těla jsou doložené poprvé v Kolíně nad Rýnem po roce 1274. Už ve 14. století byly oslavy Božího Těla obvyklé v celé Evropě. V našich zemích průvod vstřebal prvky tzv. polního prosebného procesí. Zastavoval se u čtyř venkovních oltářů, kde byly postupně zpívány začátky všech čtyř evangelií do čtyř světových stran, konaly se prosebné modlitby a udílelo se svátostné požehnání. V barokní době se průvod rozvinul v okázalou slavnost. K církevním obřadům se ale přidružil i světský a lidový živel, mj. ve zdobnosti, ozvláštňující cestu monstrance s Tělem Páně, a zvlášť ve víře v magické účinky posvěcených rostlin.
Boží Tělo se utvářelo jako městská slavnost. Řemeslnické cechy, stejně jako literátská bratrstva, měly účast v božítělovém procesí přímo zakotvenou ve svých řádech a jednotlivé korporace měly v procesí určené místo. Jak uvádí etnografka Eva Večerková, v Jevíčku v roce 1472 šli ve stanoveném pořadí tkalci, koláři, bednáři, provazníci, olejníci, vetešníci, lazebníci a nakonec soukeníci a potom páni starší se svojí korouhví.
V 19. a ve 20. století tvořila také na venkově a ve farních vsích slavnost Božího Těla vžitou a oblíbenou součást ročního svátkového cyklu. Okna domů zdobily svaté obrazy, svícny s rozžatými svíčkami a květiny. Tzv. kostelíčky, oltáříky zbudované ve výklencích nebo v průjezdech domů, si rodiny každoročně zdobily obrazy svatých, kvítím a březovými májkami. Církevní pokyny nařizovaly i konšelům o svátku Božího těla účastnit se s hořícími svícemi procesí. Lidé měli stlát trávu na zem, stavět před domy máje, zdobit domy a rozsvěcovat v nich svíce (Jindřichův Hradec). Zejména ve velkých městech vynikaly pozdější barokní průvody rozměrností a výrazovou bohatostí.
Čestné funkce – např. nesení baldachýnu nad knězem s monstrancí, zastávali starosta, radní, přední sedláci a později zástupci katolických spolků. Do průběhu procesí se rovněž usazovaly nové prvky. To když přijela na náměstí ozdobená hasičská stříkačka, na níž stojící uniformovaný hasič se zvolna otáčel směrem k monstranci. U oltářů zaznívaly také oslavné salvy z moždířů. V působivém procesí šli členové spolků a řemeslnických sdružení, hasiči a vojenští veteráni, školní mládež se svými učiteli, družičky, dívčiny velké i malé v bílých šatech a věncích. Před knězem s monstrancí sypaly na zem květy z proutěných košíků zvláštního tvaru; říkalo se jim božítělové.
Božítělová zeleň byla v lidových představách magickým prostředkem k zajištění přízně osudu. Svazky květů, věnečky bylin, zelené májky podél trasy procesí i tráva shrabaná z cesty, to vše, po dotyku monstrance mělo v agrárním prostředí široké užití. Věřilo se v příznivý účinek roubíků, zhotovených z božítělových májek. Obilí, při žních svázané takovými roubíky, prý myši ve stodole nesežerou, ale naopak se odstěhují.
Ochranné a léčivé účinky lidé přičítali svěceným svazečkům nebo věncům vybraných rostlin. Někde je kladli přímo na oltáře, jinde je nosili světit do kostela. Odvar z nich pomáhal uzdravit nemocné dobytče. Věnec se pálil při bouři, aby ji utišil, a měl ochránit i šestinedělku. Březové větvičky se dávaly doma za obrázky, do pole jako ochrana před krupobitím, do lniště, aby len vyrostl tak vysoký jako ta haluzka.
Zdroj: Zdeněk Vejvoda
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora