JULIUS MAŘÁK U PLEŠNÉHO JEZERA NA ŠUMAVĚ….
Temný lesní interiér: štíhlé pocuchané svíce smrků jen nezřetelně vystupují z mlh. Jednotlivé stromy jsou od sebe značně vzdáleny a stojí mezi nimi také velké množství mrtvých stromů. I na zemi se válí mrtvé dříví, mnoho kmenů s větvemi přes sebe, na místech bez stromů zem pokrývají mechové polštáře a mladé smrky. V roce 1887 byl Julius Mařák povolán z Vídně na pražskou Akademii, aby zde vedl ateliér zaměřený na krajinomalbu. O čtyři roky později získal, jako uznávaný malíř, zakázku na dvě velká plátna s námětem pralesa. Přípravné studie Mařák tvořil přímo v Boubínském pralese, vyhlášeném za chráněné území již v roce 1858. Jako první dokončil obraz Šumavský prales za bouře, práce na protějškovém plátně: Šumavský prales ve slunci (dnes v majetku České spořitelny) se protáhly až do roku 1897. Příčinou byly Mařákovy zdravotní potíže i jeho vytížení na Akademii, kde mezitím vychoval celou řadu mladý krajinářů, např. Antonína Slavíčka, Františka Kavána či Otakara Lebedu. Malíř se tedy rozhodl vydat pro inspiraci přímo na Šumavu, kde po dva roky trávil léto a zimu v Horní Vltavici (1891) a Šatavě u Lenory (1892). Dle jeho vlastních slov probíhaly pobyty v nepříznivém počasí a za vytrvalých dešťů, které měly nepříznivý vliv na jeho zdraví a vyvolávaly u něj obavy, že obrazy nedokončí.Vytvořil zde dva velké obrazy s názvy Šumavský prales za bouře(1891-1892) a Šumavský prales ve slunci (1892-1897). Vystaveny byly roku 1899 ve Vídni, kde si získaly zasloužený ohlas a úspěch. A právě v boji se svérázným šumavským živlem se mu podařilo zachytit tu pravou místní vlhkou zamlženou a melancholickou atmosféru. Šumava na Mařáka zapůsobila natolik, že zde provedl ještě několik pozoruhodných plenérových záznamů, pro které je charakteristický uvolněný rukopis, ubylo zde popisných detailů, hlavní úlohu zde hraje světlo.
Dne 10. června 1871 se oženil se svou žačkou Idou, rozenou Pfeffermanovou (1848–1908). Narodila se neklidného roku 1848 v Pešti (až roku 1873 byly městské části Pešť, Buda a Óbuda spojeny v Budapešť) jako Ida Pfeffermannová.
Vaše Blahorodí!
21. 7. 1871
Pověřena zakázkou Jeho Jasnosti zobrazit Plešné jezero, dovoluji si o tom vyrozumět Vaše Blahorodí se žádostí zařídit případně nezbytná opatření. Přeji si využít příhodného času a mám v úmyslu za doprovodu svého muže Julia Mařáka ve středu příštího týdne 26. července, odtud odcestovat, žádám tedy o laskavou informaci, zda mám v Budějovicích nebo v Hluboké vystoupit, abych se dostala do Krumlova a kterým dalším spojem si mohu posloužit. Odporučena přátelské péči Vašeho Blahorodí a trvale jí ujištěna, znamená se ve staré dokonalé úctě
Wieden Victorgasse
No. 1
Ida Mařák
geb. Pfeffermann.
Manželé Mařákovi, v malířském oboru učitel a jeho bývalá žačka, vykonali svou cestu za splněním knížecí zakázky z května 1871 (ta byla malířce adresována ještě jako slečně Idě Pfeffermannové) krátce po své svatbě téhož roku. Dne 26. července podle záměru, v dopise vyjádřeného, opravdu oba přijeli do Českého Krumlova, přenocovali tam a druhý den, pokračovali k cíli cesty – Plešnému jezeru. Malířské práce ve volné přírodě si vyžádaly pobyt ve dnech od 27. července do 10. srpna. Po celou tu dobu (dá se tu mluvit o jakémsi pokračování svatební cesty) byli čerstvě vlastně sezdaný pár ubytován v myslivně Jelení u lesního Josefa Souchy, který se staral i o jejich stravování. Zbudoval k malířčinu pohodlí u jezera i ochranný dřevěný přístřešek. V Jihočeském sborníku historickém se uvádí i výdaje Souchovy na celkové zaopatření (celodenní strava, ložní prádlo, svíce apod.): 69 zlatých 53 krejcary a za zbudování zmíněného přístřešku: 13 zlatých 45 krejcarů. Za olejomalbu obdržela Ida Mařáková od knížete 500 zlatých a za rám k obrazu 150 zlatých. Cestovní výdaje jí byly uhrazeny ve výši 100 zlatých. Ještě téhož roku 1871 v prosinci požádal “Österreichischer Kunstverein” knížete o zapůjčení obrazu Plešné jezero od Hanse Idara (tímto pseudonymem je malba signována) na lednovou spolkovou výstavu. Žádost byla zdůvodněna zájmem o krajinný motiv, známý z díla šumavského literárního klasika Adalberta Stiftera.
Manželům Mařákovým se už rok po svatbě se jim v roce 1872 narodila dcera, pozdější po otci i matce nadaná malířka Pepa Mařáková. Zatímco Julius Eduard Mařák zemřel jako uznávaný mistr, nepřekonatelný zpodobitel lesních motivů, rovněž ovšem ze Šumavy a Novohradských hor (mj. proslul jako autor cyklu “Rakouské lesní charaktery”) a rektor c.k. akademie umění v Praze 8. září 1899 v 67 letech věku, dcera skonala pětatřicetiletá 19. června 1907 a její matka 14. září 1908, obě rovněž v Praze. Rodina Mařákova má hrob na pražském Vyšehradě.
Soudím, že nám Julius Mařák zanechal nenápadné, ale přesto důležité dědictví: Zafixoval nám totiž tvář skutečného šumavského pralesa, jak vypadal ještě před 100 lety. Vnesl tak svébytné světlo do mnohých ekologických polemik, které sice hodně mluví o nepůvodních šumavských lesích, o smrkových monokulturách, „stabilních etážovitých porostech“ a o kůrovci, ale které se jen málo zamýšlejí nad tím, jaký vlastně šumavský prales ve skutečnosti byl.
Mařákovy obrazy měly sloužit osvětě: Měly tedy popsat co nejpřesněji skutečný stav a podobu pralesa. Jestliže se to Mařákovi podařilo, máme před sebou kopie původních šumavských lesů. Lesů zkoušených vichřicemi a kůrovcem, lesy plné mrtvého dříví a řídkých přeživších zelených smrků.
Zdroj Jihočeský sborník historický, 1979, č. 1, s. 78-79 pod titulem Pobyt manželů Mařákových u Plešného jezera, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Překlady a české texty Jan Mareš,