STARÁ ŠUMAVA: Filipojakubská noc

Filipojakubská či Valpuržina noc představuje v lidových zvycích důležitou dobu večera a noci před prvním květnem, spojenou s magickými úkony a rituály na ochranu dobytka a úrody. Váže se k ní také zvyk “pálení čarodějnic”, ten se však začal v českých zemích šířit až v polovině 19. století. A hned byl také zakazován.

Od 15. století vládl Evropou panický strach z čarodějnic a uhranutí. I vysoce vzdělaní lidé o čarodějných silách nepochybovali. Církev vedla tzv. čarodějnické procesy, při kterých zahynulo mnoho nevinných lidí. Z čarodějnictví byli obviňováni lidi, kteří kritizovali církevní dogmata, chování představitelů církve nebo řekli něco v nevhodnou dobu. Označení z čarodějnictví bylo snadné. Odsouzené ženy a muži byli mučeni tak, aby mučení nenechalo viditelné stopy na těle, a pokud se „čarodějnictví“ prokázalo, byli upáleni.

Čarodějnické procesy ukončila až Marie Terezie v druhé polovině 18. století. Ve středověkých (a zvláště pak v německých) penitenciálech se nacházejí detailní popisy nočních letů a sabatů čarodějnic. Penitenciál německých kostelů se zmiňuje o nočních shromážděních, na které přilétají ženy na hřbetech zvířat a připojují se zde ke spolčení démonů, kteří mají ženskou podobu.

Zvláště v 17. století zhoršený stav zemědělství, který byl zapříčiněn tzv. „malou dobou ledovou“ a měl za důsledek hlad a šířící se nemoci, vedl k intenzivnějšímu pronásledování čarodějnic. Obecně lze říci, že celkově docházelo většímu pronásledování v letech s vlhkými a chladnými léty a dlouhými, studenými zimami, které vedly k úbytku úrody. Většina velkých honů na čarodějnice začala právě jejich obviňováním z toho, že provozují magické praktiky zaměřené na počasí.

Podle českého kulturního historika a etnografa Čeňka Zíbrta se zvyk pálení ohňů o Filipojakubské noci (v krajích s německým obyvatelstvem označované podle německého vzoru také jako Valpuržina noc) začal šířit až v polovině 19. století, a to nejdříve v českých a německých lokalitách jihozápadních a severních Čech. Filipojakubská se ji říká proto, že v minulosti slavil svátek 1. května sv. Filip a Jakub. Vlivem liturgického kalendáře slavila křesťanská církev tento svátek na připomenutí dne, kdy byla vysvěcena římská bazilika s ostatky apoštolů Filipa a Jakuba.

Jednou z teorií o původu našich Čarodějnic je, že vycházejí z keltského svátku Beltain, který z našeho pohledu připadal většinou právě na 30. dubna. Ten se na počest slunečního boha Belenuse slavil už 600 let před naším letopočtem a zároveň se během něj oslavoval odchod zimy a prodlužování dnů. Jeho nedílnou součástí byly i velké ohně, kterým se zároveň přisuzoval očistný význam – měly lid zbavovat zlých sil, upevňovat zdraví a případně i přinášet štěstí. Masti, kterými se čarodějky pomazávaly před letem na sabat, se mohly připravovat např. z vařených dětských těl, z dětského či vepřového tuku, z prachu z nepokřtěných dětí, ropuších těl či mozků a chlupů psů a koček. Dochované jsou i zprávy o tom, že se do mastí požívalo jedu ropuch; ropucha byla často označována jako „víla“, „čarodějnice“ nebo „kouzelník“ a sekret její kůže obsahuje bufotenin, který má psychotropní účinky.

Před oslavami se vždy uhasily všechny ohně ve vesnici, zapálila se hlavní hranice a od ní další dva menší ohně představující bránu. Kolem nich se poté procházelo, tančilo a proskakovalo se dýmem. Keltové ale nechránili pouze sebe. Pomocí ohňů chránili před zlými silami i svá hospodářská zvířata, která mezi vatrami prováděli. Zároveň jim tak chtěli zajistit dobré zdraví a také plodnost. Protože se ohňů čarodějnice údajně děsily, zapalovaly se ohromné vatry. Někde se dokonce zapalovalo až sedm velkých ohňů okolo vesnice. Chybět nesměla ani košťata, která se zapálená vyhazovala do vzduchu. Údajně měla odhalit ukryté čarodějnice kroužící na nebi, kde hledaly své další oběti. Na zahnání čarodějnic se používaly i střelné zbraně nebo bič, kterými se hlasitě práskalo do vzduchu. Důležité bylo také dobře uklizené stavení. I přes tato opatření se doporučovalo mít nějakou ochranu při každém kroku fyzicky u sebe.

Nebezpečí čarodějnického uřknutí a obecně temných sil hrozilo především tehdy, pokud se lidé o Filipojakubské noci toulali sami ve tmě přírodou. Na ochranu se proto používal květ z kapradí, kousek svěcené křídy či trocha svěcené vody, hostie a další předměty. Čarodějnice navíc neovlivňovaly jen lidi, nýbrž i dobytek a úrodu. Proto se před stavení pokládaly drny s trny, které měly čarodějnice poranit, pokud by se přiblížily. Také se používaly hromádky stébel a větviček, případně písku. Věřilo se totiž, že pokud na takovou hromádku čarodějnice narazí, nemůže odejít, dokud všechna stébla či zrnka písku nespočítá. A právě to ji zdrží až do té doby, než vyjde slunce a vše kolem se zase probudí do nového dne. Během minulých století jsme se setkali s mnoha nátlaky na to, aby tento svátek vymizel z lidového života. Kromě církve jej chtěli ovlivnit i komunisté, kteří ohně přejmenovali na „vatry míru“.

Přesto se podařilo oslavy Filipojakubské noci uchovat. Třebaže tomuto večeru už většina lidí nepřisuzuje takový význam jako kdysi. Doufáme, že si i letos Čarodějnice užijete. Pokud byste chtěli večerní oslavy trochu ozvláštnit, vyrazit na hon za pokladem. Podle legend by se měly o Filipojakubské noci otevírat staré jeskyně a hory, ve kterých jsou ukryty velké poklady. Tak letos zkuste štěstí a pro jistotu si vezměte do kapsy květ kapradí nebo svěcenou křídu, aby se vám čarodějnice vyhnuly obloukem.

Zdroj: MUCHEMBLED, Robert, a kol., Magie a čarodějnictví v Evropě, ŠINDELÁŘ, Bedřich, Hon na čarodějnice: západní a střední Evropa v 16.-17. století, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora