STARÁ ŠUMAVA: Bílá neděle Provodní
Když koledníci na Velikonoce odříkávají text koledy Hody, hody doprovody, zní to trochu jako kouzelná formule.
Z latinského “Dominica in albis” byl odvozen název “neděle bílá”, to nám připomíná, že tento den, kterým vrcholí slavné velikonoční osmidenní neboli oktáv. Svědčí o radostném shromažďování věřících, kteří tento den vycházeli ve slavnostních průvodech do polí a luk s prosbou o Boží požehnání.
Ve starých dobách nově pokřtění odkládali bílé roucho, (tzv. neofyté) kterým byli oděni při křtu během bohoslužby velikonoční noci. Neofyté je starocírkevní označení těch, kteří přijali křest, jde o řecký termín νέoφυτos – neofytos resp. složeninu dvou slov: „neo“ znamená nový a „fytos“ znamená sazenice, strom, stvoření. Do češtiny raději překládáme novokřtěnci. Dospělí bývali ve starokřesťanských dobách pokřtěni o vigilii velké noci, tedy o velké bohoslužbě slavené na památku Kristova vzkříšení z Bílé soboty na neděli Vzkříšení o Velikonocích.
Po křtu dostávali neotyté bílé roucho jako znamení nového života či plného odpuštění hříchů. Tento bílý šat nosili po celý týden až do druhé neděle velikonoční, kdy jej slavnostně odkládali. Bílý křestní šat, jehož udílení tvoří dodnes součást křestní liturgie, je tedy znamením onoho roucha milosti, do nějž nás odívá Bůh, poté co nás přijal v Ježíši Kristu za své děti. To připomíná jiný latinský název této neděle – Dominica quasi modo geniti – tedy neděle “jakoby nově narozených”.
„Hody, hody do Provody…“ koleda nám vyjadřuje, že velikonoční hodování trvá i do dalšího týdne. Původně osmidenní velikonoční hody, tj. slavení Velikonoc od Hodu božího do následující Provodní neděle, dnes Bílá neděle. Tato osmidenní oslava, známá jako velikonoční oktáv (oktáva), platila až do roku 1094, tehdy totiž synoda v Kostnici stanovila počet velikonočních svátků na tři dny.
Tato neděle bývá u nás nazývána též Bílou nedělí podle bílého oděvu, který nosili nově pokřtění po celý velikonoční oktáv) znali Čechové od středověku. Slovy pomni hody na provody, že jsú svaté dni vyzývali kazatelé (např. i Jan Hus) ke zdrženlivosti a ukázněnému životu po celý velikonoční oktáv, podobnou výzvu obsahuje i masopusní hra z konce 17. století: do sprovodu zanech veselosti, svodu. Říkadlo Hody, hody do provody je tedy vlastně ohlasem středověkého popěvku inspirovaného patrně duchovním textem.
V řecké církvi se dnešní neděle nazývá “nedělí dotýkání svatého apoštola Tomáše”. Tento název je odvozen z úryvku dvacáté kapitoly evangelia Janova, který vypráví o zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše apoštolům. Když se tak stalo poprvé, Tomáš s nimi nebyl. Učedníci mu pak říkali: “Viděli jsme Pána.” On jim však odpověděl: “Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a svou ruku do jeho boku, neuvěřím.” Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: “Pokoj vám!” Potom vyzval Tomáše: “Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.” Tomáš mu odpověděl: “Pán můj a Bůh můj!”
Naši předkové v těsné blízkosti Velikonoc i svátek, který měl své místo v pátek po bílé neděli a patřil k nejslavnějším dnům starých českých křesťanů. Byl to takzvaný Den ukazování svátostí, který se slavil přičiněním císaře Karla IV. od poloviny 14. století. Na pražském Karlově náměstí byly v tento den vystavovány k veřejné úctě říšské klenoty a relikvie světců z pokladu svatovítského i karlštejnského. Podobné slavnosti se u nás konávaly i jinde, například v Českém Krumlově.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora