STARÁ ŠUMAVA: Bílá sobota
Bílá sobota, jeden ze dnů velikonočního týdne, navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěv Božího hrobu. Je to den, ze kterého pramení veškerá liturgie církve. Svěcení ohně a sedm čtení z Bible, vše v tichosti bez varhan a zvonů, to je začátek Bílé soboty.
Začíná se venku před kostelem, jakoby za hranicemi Jeruzaléma v místě, kde byl Pán Ježíš uložen do hrobu. Obřad začíná požehnání ohně, světlem, požehnáním velikonoční svíce, která symbolizuje zmrtvýchvstalého Krista a jejíž plamen prozařuje temnotu noci. Dle dávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Nastupující noc už patří obřadům Velikonoční vigilie.
Bílá barva symbolizuje čistotu, naději a také nový život. Na Bílou sobotu křesťanům končí čtyřicetidenní půst. V tento den se zvony vracejí z Říma, kam odletěly na Zelený čtvrtek, zároveň se v řadě domácností také bílilo a uklízelo. Nekonají se žádné liturgické obřady ani mše v kostelech. Odkud pochází název Bílé soboty, to se můžeme dnes jenom dohadovat. Zřejmě byl odvozen od bílých rouch katechumenů, kteří se po dobu půstu připravovali na křest. Byl to poslední den půstu a nesl se ve znamení příprav na Kristovo zmrtvýchvstání.
Lidé chodí do chrámů navštěvovat takzvané Boží hroby a vše směruje k večerní vigilii. Kostelní zvony se znovu rozezněly a smělo se zpívat. Důležitou roli hrál oheň. Svěcení ohně zavedla církev už v 8. století, obřad zahajoval slavnost vzkříšení. O půlnoci se konala slavnostní mše vzkříšení Krista. Mše připomínající vzkříšení Ježíše Krista začíná slavnostním svěcením ohně, vykřesaného z kamene a rozdělaného před kostelem. Od tohoto posvěceného ohně, kterému se říkalo Jidášův oheň nebo pálení Jidáše, se zapálila velká svíce, zvaná paškál, která se pak opatrně donesla do kostela a lidé si od ní pak zapalovali své svíčky, aby si svěcený oheň donesli domů.
V mnoha domácnostech lidé na Bílou sobotu nechali oheň vyhasnout a z posvěceného ohně si brali uhlíky či polínka, a těmi pak doma opět zažehli nový oheň. Z ohořelých dřívek se dělali tzv. Jidášovy křížky, které hospodáři zapichovali do pole, aby bylo úrodné. Sloužily také jako ochrana před bouřkami, kroupami povodněmi, oharky se dávaly do základů nových stavení, zastrčené za trámem měly chránit dům před ohněm. Po návratu z kostela se jedlo například posvěcené vejce. To se rozdělovalo na tolik dílků, kolik bylo členů rodiny. „Mělo to upevnit rodinné vazby a soudržnost rodiny. Pojídal se také posvěcený mazanec a hlavní velikonoční křesťanské obřady začínaly zpravidla po západu slunce, někdy v pozdních nočních hodinách, nebo dokonce v neděli před rozbřeskem.
Jedna z nejdůležitější věcí, kterou měly hospodyně hned po ránu udělat, bylo zadělat na kynuté těsto a upéct mazance. Jde pravděpodobně o nejstarší české obřadní pečivo, které zřejmě symbolizovalo slunce. Kynuté těsto nabírá jakoby zázrakem na objemu a symbolizuje bohatství, prosperitu. Mazanec představuje pro křesťany sladký chléb – symbol eustaristie (těla Páně). Je ze stejného těsta jako vánočka, obsahuje ale více vajec. Popelem z ohně lidé sypali louky, aby na nich bylo vždy hodně trávy pro dobytek.
Hospodyně musely mít na Bílou sobotu nová košťata, kterými ještě před kuropěním vymetly celé stavení, aby zůstalo čisté po celý rok a nedržel se v nich hmyz a další havěť. Košťata, potom hodily do potoka, aby s nimi voda odnesla z domu všechnu špínu. V některých oblastech se mladá děvčata myla ranní rosou, aby byla celý rok pěkná a nedělaly se jim pihy. Muži pletli z vrbového proutí pomlázky, ženy pekly beránky a mazance, děvčata barvila a zdobila vajíčka. Odpoledne bývalo zvykem honit Jidáše – chlapce převlečeného do kostýmu. Na hlavu mu nasadí vysokou čepici z rákosu. Oblek symbolizuje zrádce Jidáše, který udal Ježíše Krista židům. Poté si hoši vezmou dřevěný starý vozík, hrkačky ve tvaru vozíků a se strašným rámusem se vydají koledovat po vesnici.
Zastavují u každého domu, aby odrecitovali následující báseň:
„Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil?
Budeš ty se trápiti, ve věčném pekle hořeti,
s Luciferem ďáblem tam přebývati.
My školáci chodíme a jidáše vodíme
a o dárky prosíme.“
Je to tedy taková lidová štvanice na tohoto „židovského zrádce“. Lidé ve vesnici jim otevírají a dávají vejce, sladkosti a peníze. Je to zbytek z katolických pašijových her, kdy se honil před kostelem zrzavý hoch, kterého považovali za Jidáše. Nikdo ale přesně neví, proč se tak činí, všichni tak nicméně činí už stovky let.
Když hospodyně pekly a vařily, vzaly kus čerstvě zadělaného těsta na mazance a potíraly jím ovocné stromy. Doufaly, že se stromy probudí a budou mít dobrou úrodu a také na mnoha místech lidé třásli ovocnými stromy, aby je tak probudili ze zimního spánku.
Na Bílou sobotu je nejvyšší čas vypravit se pro vrbové proutí. České pranostiky vztahující se k Bílé sobotě. Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude málo třešní. Odkud na Bílou sobotu vítr, odtud v létě deště. Prší-li na Bílou sobotu, bude v létě nouze o vodu.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora