STARÁ ŠUMAVA: Zelený čtvrtek
Připomeňme slova Jaroslava Seiferta: „Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme“. Velikonočních tradic a zvyklostí však bývalo daleko více a na mnoho z nich se už téměř zapomnělo. Z křesťanského pohledu je Zelený čtvrtek dnem milosrdenství a obdarování. Český přívlastek zelený byl převzat z němčiny, kde zkomolením původního názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) vznikl Gründonnerstag (zelený čtvrtek).
Na Zelený čtvrtek si křesťané připomínají poslední večeři Ježíše Krista. V katolických kostelích budou kněží při večerních mších mýt nohy vybraným mužům, jako to dělal Ježíš apoštolům. Tento rituál má symbolizovat Kristovu pokoru. S večerem přichází velikonoční třídenní neboli triduum, které zahrnuje Velký pátek, Bílou sobotu a nedělní Boží hod velikonoční.
Vlastní předvečer Zeleného čtvrtku je připomínkou poslední večeře Páně. Ta se skutečně odehrála ve čtvrtek, který byl 14. nisanu, tedy v den, kdy Židé slavili pesach. Křesťané si připomínají, že právě v tento den Ježíš s učedníky, ještě než ho Jidáš zradil, povečeřel. Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys to řekl“ (Matoušovo evangelium 26,20-25).
Se Zeleným čtvrtkem se pojila celá řada lidových zvyků. Na některých místech vstávala děvčata před rozedněním a spěchala do zahrady, aby si v ranní rose umyla obličej. Věřila, že díky tomu budou v dalším roce ještě krásnější. Jinde rodiče časně ráno vzbudili děti a spěchali s nimi k potoku, kde je ponořili do ledové vody. Mělo je to na celý rok ochránit před nemocemi. Zelený čtvrtek byl také prvním dnem, kdy se v některých domácnostech jedly jidáše – placky potírané medem, pečené na paměť sladkého, ale zrádného Jidášova políbení. Šlo o netradiční snídani, která se lišila od ostatních během roku. Na jednom talíři byly na stůl přineseny horké jidášky, zatímco druhý talíř byl plný medu. Matka namazala jidáše medem postupně pro otce, pro děti, pro děvečku, a teprve nakonec pro sebe. V jiných vsích se jidáše pekly až na Velký pátek. Někde se na Zelený čtvrtek zaséval hrách.
Se Zeleným čtvrtkem byla také spojena řada říkanek. Například: „Dej vám Pán Bůh dobrýtro na Zelený čtvrtek, abyste měli dlouhý len jako tento proutek. Proutek se červená, lesíček se zelená, však vám ho Pán Bůh požehná!“Když při večerní mši v kostele skončil chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu, rozezněly se na věži všechny zvony, aby vzápětí utichly. Od té doby, až do sobotní slavnosti Vzkříšení, zvony nezněly. Říkalo se, že vzali zvon nebo že se zvony zavázaly. Nejznámější rčením již před staletími bylo, že zvony odletěly do Říma. Jindy se věřilo, že uletěly ke hrobu Spasitele, kde mohly spolu s ostatními křesťanskými zvony světa pozdravit jeho zmrtvýchvstání. Nastupují chlapci s řehtačkami, kterou plní ve své podstatě dodnes, ale mají jako nástroje k oznamování „odletu zvonů do Říma“. Jejich zvuk nahrazuje zvuk zvonů a svolávají tak k bohoslužbě. Hoši s řehtačkami podle historických pramenů poprvé vycházeli přesně v poledne na Zelený čtvrtek.
S tím souvisí i typická říkanka v této podobě:
„A ti kluci Židi kopali jámu Ježíši Pánu. Na Zelený čtvrtek Ježíše jali, na Velký pátek ho bičovali a na Bílou sobotu do hrobu ho dali. A ty nevěřící Jidáši, cos to učinil, že si svého mistra Židům prozradil. Za to budeš v pekle klečeti, Luciferům ďáblům, tam budeš sloužiti. Krejson, Krejson, Kriste eleison, dejte vejce malovaný. Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný. Ámen, ámen, vybírati k vám jdem.“
Od té doby se řehtalo vždy ráno, v poledne a večer o klekání, až do Bílé soboty. Výlučně na Velký pátek, se řehtání konalo o třetí hodině odpolední, což byl údajně čas Ježíšovi smrti. Řehtání vždy bylo výsadou pouze chlapců. Nejstarší z nich, který byl zároveň často také ministrantem, se staral o pořádek ve skupině. Rozděloval veškeré vykoledované sladkosti, které hoši během koledy dostali. Ne vždy ovšem ve vesnici existovala pouze jedna parta hochů, a tak dané skupinky o možnost obchůzky obcí soutěžili. Veškeré nástroje pro řehtání a řehtačky samotné byly v rodinách uchovávány takřka po generace a tato tradice se dědila doslova z otce na syna. Postupem času se tato tradice dostávala do širokého povědomí lidí, a tak již v 19. století můžeme zaregistrovat řehtačky, které je možné zakoupit na trhu.
Zdroj: LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora