STARÁ ŠUMAVA: Šestá postní neděle
Květná neděle na Šumavě
Jalovec, trnka, vrba, mladá líska,
proutí devatero i devatero kvítí,
bezpočet stuh se barvami jen blýská,
v skřivánčím zpěvu na ratolestech svítí.
Loď kostela se jimi do stropu snad vlní,
jak keře v háji předjařím se chvějí,
do výše rostou, klenbu chrámu plní,
svatozář Boží zblízka ovíjejí.
Svěcení ratolestí… Chlapci spolu
valí se davem ke dveřím kostela,
na záda dívkám se tísní a když sejdou do vsi dolů,
jako by se jim vůbec domů nechtělo.
Za humny přece kvetou teď zvyky staré,
soupeří spolu každá ratolest
a v rukou selských žehnají dnes s jarem
osetá pole jako Boží zvěst.
V něžném východním větru sametovém
zašla tak i poslední zima právě…
Hosanna! To Spasitelovým slovem
kvetla ten den neděle na Šumavě.
Květná neděle, latinsky Palmare či Dominica in Palmis, je poslední neděle v rámci čtyřicetidenního půstu. Tento den zahajuje nejdůležitější období Velikonoc – Svatý týden. Celá Květná neděle je ve znamení svěcení kočiček, které měly podle lidové tradice ochrannou moc. A neobyčejné schopnosti mají prý také lidé, kteří se právě v tento den narodili. V tento den si totiž křesťané připomínají slavný příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma a jeho název je odvozen od palmových listů, jimiž ho lidé vítali.
U nás jsme palmové ratolesti nahradili proutky z kvetoucí jívy neboli kočičkami, a odtud pochází pojmenování Květná. Květná neděle se začala slavit už v 7. století a je bohatá na lidové zvyky. Mnohé z nich mají pohanské pozadí, které křesťané přetavili ve světle událostí umučení, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Pokud mluvíme o zvycích a obyčejích týdne před Velikonocemi, nelze oddělovat jejich náboženský rozměr. Velikonoce se na křesťanském západě slaví první neděli po jarním úplňku.
Květná neděle, poslední neděle v půstu, má více pojmenování, říká se jí také Palmová neděle, Květnice, neděle Beránka. Je spojená s příjezdem Krista do Jeruzaléma. Dle tradice se při ní světí palmové ratolesti nebo větvičky, které mají na sobě zelené, nově vyrašené listy, případně větvičky stálezelených keřů (myrta, vavřín). V západním křesťanském světě jsou to „kočičky“, na východě spíše varianta myrty a vavřínu. Historicky bylo u nás známo používání větviček z jívy či jasanu. V Řecku a jiných koutech světa se používají tradiční palmy.
Tradice svěcení ratolestí se odvíjí z biblického příběhu. Květná neděle je pro křesťany začátkem vyčerpávajícího maratonu bohoslužeb, začíná se čtení Pašijí a přísný půst. Někteří lidé ho drželi a stále drží pouze o chlebu a vodě. Po nedělním odchodu z kostela (Květná neděle) se dle tradice posvěcené větvičky svázaly stuhou a uložily se do modlitebního kouta rodiny, kde nahradily ty z minulých Velikonoc. Staré kočičky se totiž na Popeleční středu spálily a kněz popelem udělal věřícím na čelo znamení kříže jako znak pokání na začátku postní doby. Což se dodržuje dodnes.
Kočičky z Květné neděle mají rodině přinést ochranu proti zlým silám a nemocem, bránit ji před uřknutím, krupobitím, hromem a bleskem. Proutek posvěcených kočiček pán domu po Velikonocích přinesl na pole a zapíchl ho do jeho rohu pro zajištění dobré úrody. Lidová magie se totiž nepříznivě projevovala ve snaze ohrozit nejen dům a zvířata v hospodářství druhého člověka, ale také jeho úrodu. Květná neděle tedy byla výborným zdrojem ochrany proti působení zlého slova a kleteb závistivých spoluobčanů. Také se tradovala jejich léčivá moc. Květná neděle má nejen křesťanský, ale také světský charakter. Všeobecně se věřilo, že by se nemělo péct, protože bychom si „zapekli“ úrodu. Stromy by nevydaly ovoce, louky luční kvítí pro léčení neduhů, pole by nerodila.
Tradice Květné neděle praví, že byste si na ni měli obléct nové šaty. Rašícími ratolestmi se vymetal dům za účelem zbavení se neduhů a neřestí, které se v něm držely. Květná neděle byla spojovaná právě se zvyklostí obléct si nové šaty, aby si člověk zachoval svěžest a po celý rok „kvetl“. Lidová tradice mluví o tom, že je to doba, kdy se otevírají poklady. Dívky, oděné do svátečního oděvu zpívaly písně, v kterých vzývaly svaté, obzvláště patrona zemědělců sv. Jiřího, aby lidu zajistili dobrou úrodu. Na některých místech se toto „vítání nového léta“ slavilo odděleně od vynášení smrti a jeho dějištěm byla právě Květná neděle. Všechny dny Svatého týdne jsou pro nás zářným příkladem spojení pohanských a křesťanských světů, žijících vedle sebe v odvěké symbióze.
Květná neděle na Královácku
Čas Velikonoc – který dospělý by se láskyplně neponořil do vzpomínek ze svého vlastního dětství?
Už týden před Květnou nedělí byly děti plny radostných očekávání. Dávno už se pátralo pro zaplétání těch co nejštíhlejších a co nejvýš se pnoucích “palmových ratolestí” po co nejbohatších snítkách “kočiček”, které si, často ještě vprostřed třpytícího se sněhu, hřály sametově stříbrné kožíšky v paprscích prvního jarního slunka. Co by to bylo za kluka, kdyby jeho ctižádostí nebylo nést na Květnou neděli do kostela k vysvěcení tu nejdelší a nejzdobnější palmovou ratolest?
Nebyl to zrovna nijak snadný kus práce ji vyvázat. O sobotním večeru se do toho pustil sedlák či čeledín. Kolem dlouhého, pružného svazku lískových prutů, který je u paty ještě nějak vyztužen, se omotá vrbové proutí, pevně navíc ovázané motouzem. Nakonec se horní konec ozdobí barevnými hedvábnými a papírovými stuhami.
Copak mohl mít před Květnou nedělí nějaký chlapec klidné spaní, celý radostně natěšen svým zítřejším úkolem? Už hodně brzy ráno musel vyskočit z peřin, sotva jen hospodyně zatápěla, aby nebyl právě on tím, na koho se pokřikuje “Palmesel” (“palmový oslík”, zvíře, na kterém vjel Kristus do Jeruzaléma). Bedlivě se na to hledělo, kdo se poslední vyhrabe z postele a ta oslovská přezdívka mu už náležela po celý den.
Byl to vždy kouzelný obrázek, když hoši se svými “palmovými ratolestmi” přispěchali ke kostelu. Kam jen ses podíval, všude, na všech cestách a pěšinách samé “palmy” s vesele se v jarním větříku třepotajícími červenými, modrými, zelenými a žlutými stuhami.
Usedlosti na samotách ležely často velice daleko od vsi s kostelem. Nést “palmu” odtud až sem vyžadovalo od mnohého hocha, zvláště byl-li to nějaký hubený mrňous, opravdu značnou námahu, co teprve, když cesta stoupala do vrchu a vítr “palmou” rozpustile zmítal sem a tam. Ještě během bohoslužby v kostele si leckdo takto cestou sem zmožený stíral rukávem kabátu kapky potu z čela.
“Palmy” byly vystaveny mezi oltářem a řadami kostelních lavic. Pestrý les, který věřícím v lavicích výhled na oltář stačil téměř zcela zakrýt. Tyčil se místy až ke kostelní klenbě a zrak nosičů tak jako tak pátravě sledoval výši jednotlivých vrcholků, aby se ujistil, že právě ta jeho “palma” je skutečně nejdelší a nejokrášlenější. Mezi takovými se ovšem tísnily i ty velikosti značně skromnější, něco jako “podrost” skutečného lesa.
Své opravdové důstojnosti však si byl každý z nosičů vědom až teprve tehdy, když farář přikročil ke svěcení “palem”. Tu začala bušit jejich srdce silněji – a kdo z nich by si přitom nepředsevzal kráčet dnes domů přímou cestou a s myslí nábožnou.
Ta předsevzetí vzala ovšem většinou zasvé už při opuštění kostelních stěn. Každý považoval svou “palmu” za tu nejlepší a její čest byl připraven hájit pěstí a v případě nouze i větvemi z ní vyrvanými. Běda, padlo-li o té či oné z “palem” nějaké všetečné či dokonce křivé slovo! Nebylo nijakou vzácností, když pak člověku, ponořenému při cestě z kostela do zbožných myšlenek, přeběhl přes cestu mládeneček, u něhož bylo na prvý pohled těžko rozhodnout, zda je rozedrán více on či pocuchaná “palma” v jeho rukou.
Doma musil ostatně každý hoch s donesenou “palmou” ještě třikrát obejít stavení i se stájemi a stodolou, aby tak vyznačil kouzelný ochranný kruh proti zlým duchům.
Ten, kdo pozřel tři posvěcené “palmové” kočičky, byl obrněn po celý rok před nemocemi. Ne každému se je ovšem podařilo vůbec polknout, poněvadž zle chloupky lechtaly na patře i v hrdle.
“Palma” nebyla ani teď vydána svému osudu; zůstala uchována pod střešními krokvemi, odkud měla posvěcena chránit celé stavení před veškerou pohromou. Když se v létě objevila na nebi mračna věštící bouři, vhodila selka tři “palmové” snítky do žáru kamen; před blesky a krupobitím měla síla svěcené vody v nich skrytá, stoupající teď plamenem a dýmem vzhůru k nebesům, bezpečně chránit všechen majetek.
Nezapomínejme naše domovské zvyky a obyčeje! Obdarovávaly nás tam doma tolikrát chvílemi radosti i zamyšlení. Mnohé svědčí o bázni před bohy a o uctívání bohů v dávných pohanských dobách. Jsou to zvyky a obyčeje, které se uchovaly v našem lidu po tisíciletí. Nejsme snad povinováni nést je a pěstovat nadále do budoucna?
Zdroj: Květná neděle na Šumavě – Sepp Skalitzky, Květná neděle na Královácku – Rupert Stöhr, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Ftoto: archiv autora