STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční beránek
Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem a opěvují jaro a vzkříšení Krista. V praktickém životě vesnice šlo při velikonočních oslavách o uvítání začátku nového hospodářského roku. Proto se k nim vztahovaly různé obřady, obyčeje, příkazy a zákazy, jejichž společným znakem bylo zajistit všemožným způsobem dobrou sklizeň, štěstí a zdraví lidí a dobytka.
Jedno z prvních svědectví o oslavě křesťanských Velikonoc pochází z druhé poloviny 2. století a tudíž kolem roku 170 už bylo slavení Velikonoc mezi křesťany běžnou záležitostí. Velikonoce, oslavy jara a nejvýznamnější křesťanské svátky jsou plné tradic a symbolů. Jedním z nich je velikonoční beránek. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: “Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!” Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy. Symbol beránka byl již v předkřesťanské tradici středomořské civilizace velmi běžný, utvářeli jej pastýři po tisíce let. V křesťanství beránek symbolizuje památku na Ježíše Krista, který byl právě jako nevinny, čistý a poslušný beránek obětován a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchů.
Na Šumavě se věřilo, že svěcení beránka může turistům pomoci najít cestu z lesů. Jehněčí maso z české kuchyně téměř vymizelo. Ve většině domácností však jehněčí maso nechybí: je sladkým pečivem na nejednom velikonočním stole. Do naší kultury přešel symbol beránka díky křesťanství. Podle biblických historiků, kteří se zabývají rozhodujícími chvílemi závěru Ježíšova pozemského života, to vypadá tak, že Ježíš umíral na kříži právě ve chvíli, kdy se podle obvyklého pořadu v chrámu, na nejposvátnějším místě Jeruzaléma, zabíjeli velikonoční beránci. Tam je tedy přímá paralela mezi beránkem z Mojžíšových časů a Ježíšem jako definitivním beránkem, který něco podstatného koná pro lidi, pro lidstvo.
Křesťané přešli do takové symbolické roviny, protože pro ně už byl beránek vlastně obětován před dvěma tisíci lety (Ježíš Nazaretský). Postupně se jehněčí maso stalo finančně nedostupným, a proto byl nahrazen beránkem z ovčího sýra a pro nás známým pečeným beránkem z různých druhů sladkého těsta, především piškotového.
A jak se beránek zdobil? Měl bílou vizáž (pocukrovaný nebo politý polevou), před ním bývaly naskládané kraslice, pod ním první jarní dary přírody, něco zeleného, a do těsta se zapichoval praporec. Ten beránka ztotožňuje se zmrtvýchvstalým Kristem. V tradici křesťanského zobrazování to bývá obvykle tak, že Ježíš vystupuje z hrobu a má v ruce praporec s červeným křížem.
Zdobení beránka praporcem už je dnes pravděpodobně zapomenuté. Obvykle v neděli ráno si lidé beránka a další pokrmy přinesli do kostela. Pokrmy byly požehnány a rozděleny, něco dali na pole, něco zvířatům. Tajemnou moc měla i plachetka, ve které se obřadní jídlo ke svěcení nosilo. Používala se později při setí žita a pšenice.
Lidé žili v neustálém napětí, co bude, jaký bude zemědělský rok, tak se snažili různými způsoby zajistit nebo vyprosit si zdar. V písni z roku 1692 se zpívá: Hody se již začínají, beránka všichni jistě mají, chudí, bohatí, žebráci, kumštýři, učení, žáci, laikové, kněží i vojáci…
V domácnosti se beránek stal středem velikonočně přizdobeného stolu. Porcoval se odzadu, aby si udržel do poslední chvíle důstojnou formu. Nebyl to jen symbol jara, ale také spasitele. Jako cukrářský výrobek se objevil až v 19. století, kdy se jeho pečení horlivě ujaly především měšťanské kuchařky, až se zvyk postupně dostal na venkov. Konzumace jehněčího masa není jen součástí mnoha velikonočních nedělních jídel, ale jedí ho také Židé, kteří slaví Pesach, jež se koná přibližně ve stejnou dobu jako Velikonoce.
Kořeny toho, proč se v křesťanských domácnostech o Velikonocích často podává jehněčí, pramení z judaismu a raných oslav Pesachu před vznikem křesťanství. Během biblického příběhu Exodus utrpěli Egypťané řadu strašlivých ran včetně smrti všech prvorozených synů. Podle Bible ale egyptští Židé byli včas varováni, aby pomalovali své dveřní sloupky krví obětovaných jehňat, a tak Bůh při výkonu trestu židovská obydlí ušetřil. Židé, kteří poté konvertovali ke křesťanství, pokračovali v tradici a jehněčí jedli i o Velikonocích.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora