STARÁ ŠUMAVA: Pátá postní neděle

Smrtná neděla,
kdes klíče poděla?
Dala sem jich, dala
svatému Jiří.
Svatý Jiří vstává,
zem odemykává,
aby tráva rostla,
všelijaké kvítí.

Pátá postní neděle – Judica (Bože, zjednej mi právo! Žalm 43,1) a které se lidově říká Smrtná, či Smrtelná. Po uvolněné Družebné neděli, která nabízí odpočinek od přísného půstu a možnost nastřádat nové síly do jeho závěrečné etapy, přichází vážné období, které vyžaduje naše plné soustředění.

Smrtná neděle je poprvé doložen v husitské postile z 15. století. Od něj se pravděpodobně odvíjela celá řada asociací, díky kterým začal být tento den vnímán jako nešťastný, plný různých neblahých předzvěstí. Církevní liturgie po několik následujících dnů opouští od veškerých projevů radosti. Jásavé pasáže mešních textů se vypouštějí, oltář; obrazy i další kostelní výzdobu halí opět fialová barva kajícníků. Má sice poněkud temný název, ale je plná veselí, radosti a naděje. Z vesnic a měst se vynáší smrt, která je symbolem všeho, co lidem škodí. Tím definitivně končí zima, začíná jaro.

S vynášením smrti se mnohde prolínalo chození s lítem, i když je to zvyk mnohem mladší. Zelené líto, lítečko, májíček – mladý zelený stromeček, nazdobený pentličkami a barevnými vajíčky. Nejspíš právě díky němu došlo časem k určitému významovému posunu celého obřadu, kdy je veselé zelené lítečko ztotožňováno s jarem a Smrtka, jako jeho protiklad, je pak vnímána jako prosté zosobnění zimy. Připomeňme si lidové tradice, zvyky a pověry, které ctili a dodržovali. Starý slovanský zvyk vynášení figuríny smrti, která symbolizovala zimu sahá do předkřesťanských pohanských dob, je to jeden z vůbec nejstarších lidových zvyků u nás.

Obřad, který přivolával jaro a prosil o dobré počasí a dobrou úrodu, byl pro naše předky jedním z nejvýznamnějších z celého roku. Slavil se v den jarní rovnodennosti, ale postupem času se přesunul na jednu z postních nedělí – nejčastěji se návrat jara slavil během páté Smrtné, někde už čtvrtou Družební, jinde zase až šestou Květnou. Lidový obyčej vynášení smrti byl trnem v oku církvi, protože měl jednoznačně pohanské rysy, a tak ho pranýřovala a odsuzovala. Snad proto se nikdy asi nepokusila začlenit ho do duchovního života, jak to udělala to v mnoha případech jiné lidové zábavy. Měl ale hluboké tradice a byl tak oblíbený, že i když neodpovídá žádnému církevnímu svátku, přežil do současnosti.

Ve staroslovanském panteonu byla Morana bohyní zimy, ale taky smrti, a proto se figuríně říká Morana, Mořena. Mařena, Smrt či Smrtiholka. Starodávný zvyk vynášení smrti coby symbolu smutné zimy, nemocí a všeho, co lidem škodí a vítání nového života, veselého jara se mnohde udržuje dodnes. Obchůzka se Smrtkou byla převážně dívčí záležitostí. Slaměnou pannu oděly do bílého a černého šatu a na krk jí pověsili náhrdelníky z vyfouknutých vajec a hlemýždích ulit. Smrtku takto nosily po celé vesnici a bylo třeba zajít opravdu všude, aby do sebe nasála všechno zlé a škodlivé, co po zimě zůstalo. Poté ji odnesly za vesnici, kde ji odstrojili a hodily do potoka nebo řeky, aby byla zima symbolicky odejita. Kde neměli vodu, tam Smrtku spálili nebo zakopali. Dívky byly za obchůzku se Smrtkou odměňovány například vejci, medem či penězi. Přivolávání jara bylo prvním radostným okamžikem ve stále trvajícím přísném půstu končícím až na Velikonoční neděli.

Zdroj: ZÍBRT, Čeněk Veselé chvíle v životě lidu českého – Smrt nesem ze vsi

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora