STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Čtvrtá postní neděle
Čtvrtá neděle postní se podle úvodního verše vstupní antifony latinsky nazývá Laetare, což znamená „radostná“ nebo „veselá“. Označení Laetare je odvozeno od mešní antifony Laetare Ierusalem – Raduj se, Jeruzaléme.
Začalo jaro! Čas, kdy příroda otevírá oči po zimním spánku a hluboce se nadechuje, aby nabrala sílu a probudila magii novoročí se svými očistnými a plodnostními obřady. Mohlo by nám pomoci vzpomenout života našich předků, kteří žili v mnoha ohledech obtížnější život, než žijeme my dnes, a přesto se dokázali radovat i plnými doušky užívat každého dne. V úzkém sepjetí s okolní přírodou, přes proměnlivost počasí a nejistotu úrody.
Jak už název další postní neděle napovídá, budeme se družit. Máme za sebou z postních velikonočních nedělí: Liščí (Černou), Pražnou (Suchou) a Kýchavou neděli, dnes je neděle Družebná. Proč se právě tak jmenuje? V dobách dávných, kdy se opravdu postní tradice dodržovaly a lidé na sebe byli přísní, byl tento den tak trochu vzácností. Obdobně jako třetí neděle adventní má čtvrtá neděle postní ráz oddechu, osvěžující přestávky v delších duchovních cvičeních. Tiché radostné rozvroucnění dýše z liturgie. Jak náznakově, tak myšlenkově chví se rozjímavou mluvou bohoslužby.
Neděle radosti v postní době… Při liturgii lze použíti bohoslužebných rouch barvy růžové, přisluhujícímu jáhnu a podjáhnu předpisuje rubrika šat radosti (dalmatiku a tunicelu), oltáře dovoleno ozdobit květy, hlavně růžemi, hlahol varhan smí se radostně rozezvučet prostorami našich chrámů, pohřížených už týdny v kající smutek pokání…První zmínka o růžové liturgické barvě pochází z 16. století. Pravděpodobně souvisí s papežským obyčejem světit v tento den zlatou růži. Souvislosti možno hledat u lidového zvyku už v 10. století v Římě, kdy se oslavovalo vítězství jara nad zimou. Tradice svěcení zlaté růže je stále živá. Papež jí obdarovával zpočátku své úředníky, později i významné osobnosti mimo Řím (Vatikánský stát).
Obřad předávání růže nahradil údajný starý zvyk předávání zlatých klíčů. Šlo o zlaté klíče od města Říma uchovávané ve stolci Sv. Petra, ale podle všeho to byly klíče spíše symbolické – apoštolové měli křtem a kázáním otevírat lidem cestu do nebe a Petrův stolec je název instituce, ne konkrétní předmět. Počátky zvyku předávání růži nejsou přesně datovány. Někteří je kladou do doby Karla Velikého (742-814), někteří až do 12. století. Druhý názor ale zdá se vyvrací zmínka papeže Lva IX. z roku 1051, kdy už mluví o svěcení růže jako o starodávném obyčeji.
Zlidověle se jí říkalo také Družebkyně, Družbadlnice nebo Družbadlná či Středopostní, neboť se nachází uprostřed postní doby. Někde také říkali této neděli Růžová či Růžebná – podle barvy rouch používaných na tento den v kostele, a protože se tuto neděli světí v Římě zlatá růže. V tuto neděli bylo povoleno mládeži sejít se na návsi a poveselit se, každý přinesl nějakou tu svačinu, kterou pak společně snědli.Lidové označení Družebná neděle dostala podle přidružování nových členů ke spolku Kristovu v prvotní křesťanské době.
Název Družebná se vykládá také od družby, neboť právě o této neděli chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy. Ženichovi byla předložena “pučálka” (nabobtnalý hrách, upražený na másle a promíchaný s rozinkami, různým kořením a pokroutkami). Když se dala na talíř, opět se pokroutkami a rozinkami posypala. Zprvu se ženichovi k pojídání pučálky předložila vidlička. Tou však nesměl jíst a měl čekat na lžíci. Pokud se do „pučálky” pustil vidličkou, stal se terčem posměchu. Pekly se také tradiční koláče pomazané několika vrstvami medu a různých povidel, kterým se
říkalo „družbance“.
Zdroj: ADAM Adolf – Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998 Kapitola Postní neděle
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora