STARÁ ŠUMAVA: Jarní rovnodennost a první jarní den
Jásej, má duše, zas jaro tu je!
Jásej, má duše, zas jaro tu je,
jak nikdy snad oči mé oblažuje
to kvetoucí mládí v svém pestrém šatě
zas žehná lučinám přebohatě!
Jásej, má duše, zas jaro tu je,
jak radostná zvěst opět nebem pluje,
a vůně zemitá tvář mi hladí
a slunce plane jako samo mládí.
Jásej, má duše, zas jaro tu je,
aleluja kraj celý preluduje
a z polí i lesů se pozvedá hlas
a v tisíci tónů obklopí nás!
Jásej, má duše, zas jaro tu je,
zapomeň na zimu, mrazné sluje.
Nech naději volně se zazelenat,
v radosti věčné je všech písní cena!
Pro ty mladší prvním jarním dnem je některá (obyčejně trochu předčasná) neděle, kdy si poprvé obléknou své nové jarní šaty, třebaže přitom modrali mrazem. Ale my usedlejšího rozumu nedáme tak mnoho na nové šaty; nám stačí prostý, trochu za zimy zplihlý svrchník od loňska nebo předloňska, abychom jaksi švižněji a lehčeji vykročili, sebevědoměji koukali po – nu, vůbec po lidech a říkali svým známým na potkání, že “už máme jaro”. A kdyby znovu padal sníh a znovu mrzlo, do zimníku nás už nikdo nedostane; neboť naše jaro se počíná z naší vůle a libosti, z našeho svobodného rozhodnutí, svrchovaným aktem naší volby: chodit nadále v lehkém svrchníčku.
Karel Čapek Lidové noviny 28. 3. 1928
Mnozí z nás pokládají jaro jako nejkrásnější část roku. Jarní období je nezvratně spojeno s probouzející se přírodou, sněženkami, zlatým deštěm a kočičkami, rašícími pupeny, slunečním svitem a mnoha zvuky, které se okolo nás stále ve větší míře ozývají. Ať už to jsou ranní pokřiky ptáků, zurčení potoků plných vody z tajícího sněhu, jarního vánku v probouzejících se korunách stromů nebo bzučení včel. Každý z nás vnímá jaro po svém, někdo zvuky, novým životem, pučící přírodou, jiný láskou. Země se probouzí k životu a láká, abychom se k ní připojili. Využijte to, i když jaro na sebe ještě nechá třeba pár dní nebo týdnů čekat.
Na konci března je sluníčko zkrátka ještě trochu zubaté aneb – jak se říká – ještě samo trochu drkotá zuby. Existují důkazy, že jarní rovnodennost slavili už Keltové, Germáni, Májové, Řekové nebo Římané. Ještě ve druhém až třetím tisíciletí před naším letopočtem byla jarní rovnodennost považována za začátek roku. Její význam ale je v dnešní době o dost menší, ačkoliv se z ní stále odvozuje datum Velikonoc. Rituál vítání jara je spojen s vynášením smrti. Jde o západoslovanský lidový zvyk, pocházející ještě z předkřesťanské éry. Hlavním symbolem je vynášení slaměné figury (Morany), kterou lidé hodí do vody, aby vynesli smrt z vesnice. Pověra navíc říká, že jen během jarní rovnodennosti je možné postavit syrové vejce na špičku.
Důležitým rituálem byla obřadní jarní očista, při níž se lidé šlehali zelenými ratolestmi a polévali pramenitou živou vodou, vykrápění polí coby ochrana klíčících semen, která zajišťovala budoucí úrodu, a také jarní otvírání studánek. Důležitou roli při jarních svátcích hrály obřadní potraviny: sváteční pečivo z nejlepší mouky, vejce, tvaroh, máslo, med, vše doplněno jarními bylinkami jako posly prvních nových jarních sil přírody.
Zdroj: Jásej, má duše, zas jaro tu je! Wenzel Wenhart, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora