STARÁ ŠUMAVA: Třetí postní neděle
Třetí postní neděle se nazývá Oculi, neboť antifona (vyňatý verš z Písma svatého) pro tento den začíná slovy Oculi mei semper at Dominum (Mé oči stále vyhlíží Pána). V lidové tradici získala přídomek kýchavá či kýchavná.
Zatímco v 9. a 14. století kýchání nevěštilo nic dobrého (kýchání patřilo mezi zvláštní, nevysvětlitelné jevy, které si lidé spojovali s působením nadpřirozených sil; odraz těchto představ se nám zachoval v mnoha zajímavých pořekadlech a pověrách), v jiných historických etapách bylo vnímáno jako žádoucí. Pověry jsou sice jen pověry, ale říkalo se, že kdo v tuto neděli třikrát za sebou kýchne, bude celý rok zdráv. V jiném kraji však měl tento název zcela jiné vysvětlení. Kolikrát kýchneš – tolik roků budeš žít, ale i kolikrát kýchneš – za tolik let umřeš.
Třetí postní nedělí je tzv. “Kýchavá”. Její pojmenování je dodnes upomínkou na to, že pandemie lidstvo trápily v tomto období i v minulosti. Název je totiž spojen s velkými epidemiemi moru, které se tradičně objevovaly v tomto období. A jelikož k prvním jejím projevům patřilo kýchání, říká se této postní neděli dodnes “kýchavá”. Lidé měli z kýchání doslova paranoiu, věřili, že kdo kýchl, musí hned umřít. I z těchto důvodů vzniklo “Dejž to pán Bůh”, “Pomáhej pán Bůh”.
Naši předkové se však nespoléhali pouze na náhodu, zda si v tento den doopravdy kýchnou či ne a raději si vyráběli různé kýchací prášky ze směsí sušených bylin. Většinou to byly jedovaté bylinky, jako například rozemletý kaštan, konvalinky, čemeřice, … Kýchavice černá dokonce i snad zabila samotného Alexandra Velikého. Dříve se o jejich škodlivém účinku mnoho nevědělo, jako například dnes. Proto doma rozhodně nic z toho nezkoušejte!
Později kýchali pomocí šňupacího tabáku. Šňupání tabáku bylo oblíbené hlavně u šlechty a bohatých měšťanů, například na dvoře Ludvíka XV. se dokonce stalo módou, ale populární bylo také mezi prostými lidmi a na venkově. Vždyť proč také ne. Lidé byli pověrčiví a pevně věřili, že si v tento den musí co nejvíce krát kýchnout a kdo by nechtěl být zdravý! Již ve starověku byla v mnohých kulturách rozšířena víra, že člověku může při kýchnutí vyletět duše z těla. Pokud se tomu včas nezabrání, může se duše nadobro ztratit, nebo se na jejím místo usadí ďábel. Toto nebezpečí se zažehnávalo různými zbožnými průpovídkami, které měly kýchajícího ochránit.
Starověcí Egypťané dokonce rozeznávali na dvanáct různých druhů kýchnutí, podle kterých dokázali také věštit. Staří Slované zase věřili, že pokud si někdo během řeči kýchne, řečená slova se vyplní. Odtud tedy také pochází dodnes hojně užívané je to pravda.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora