STARÁ ŠUMAVA: O Husovo rodném domku
Pokud byste se do jihočeského Husince vydali, je důležité vědět, že neuvidíte místo, ve kterém Jan Hus trávil dětství, ale jen jakousi představu Husova rodného domu. Dům číslo 36 v Husinci totiž nepamatuje přelom 14. a 15. století ani náhodou. Byl vystavěn snad na počátku 17. století a Husovým rodným domkem jej učinila až později místní tradice.
První písemná zmínka o Husinci je z roku 1291, kdy je zmiňovám jakýsi Jinřich Vok z Borku a Husince, jako zasedající u zemského soudu. Nejstarší zpráva o Husově rodném domku v Husinci je napsána na počátku 17. století v kázání Havla Žalanského: Rodičové Mistra Jana Husa byli chudobní, neb to místo až dosavad se ukazuje chatrné, kde obydlí své měl.“ Ve zprávě krumlovského arciděkana Kleeblatta z roku 1633 se píše, že: „Husinečtí ukazují dům, v němž se Hus narodil a uřezávají si z něho třísky proti bolení zubů“.
„Tenkrát jsem poprvé stanul ve světničce, ve které se podle pověsti narodil Hus. Viděl jsem tu bídnou, starou podlahu, prostinký krb nedaleko dveří, ve zdi vpravo malý výklenek na knihy, přepažený červotočivým prkénkem, hodně ořezaným nešetrnými ctiteli a turisty…“ Tohle napsal po své návštěvě Husince u Prachatic spisovatel Alois Jirásek.
Tradice uvádí, že Husova světnička se uchovává v původní podobě, zatímco ostatní místnosti byly v průběhu dějin dle potřeby přestavovány. Nicméně zápisy z pamětních knih i někteří autoři uvádějí, že Husinec a s ním i Husův dům byl několikrát postižen velmi rozsáhlými požáry. Zdá se tedy málo pravděpodobné, že by se Husova světnička, která dle tradice vždy požáry přestála, dochovala v původní podobě.
Prvním nám známým majitelem byl v roce 1634 husinecký krejčí Zikmund Nána. O 20 let později mu dům vyhořel. V roce 1691 vyhořel dům znovu. Dalšími majiteli byli Tramchač, Šuster a v roce 1740 pekař Josef Jileček. Na začátku 19. století zde rodina Jilečků provozovala vinopalnu.
Básník František Turinský po návštěvě domku napsal:
„Ej tu domek jeho jest! Ta chatrč? Ano vejděte dále!
Tři schody výš! Na levo chýžka to jest Husova!
Kdož hovoří hlasitou tu řečí, pověz nám synáčku!
Aj, vinopalna tu jest! Sousedi sem se sešli!
Hanba nevýslovná! Krajané Zastyďte se! Hanba!
Vzešla tu sláva a čest! Plačte tu pro ztrátu její!“
Úcta k památnému místu rodiště mistra Jana Husa se v historických pramenech objevuje již před rokem 1633. Při oslavách v roce 1869 byl na domku odhalen Husův reliéf od Bohuslava Schnircha. V roce 1873 si Husovu světničku pronajímá Prof. T. Cimrhanzl z Plzně, aby památku zachránil před devastací, a tím se alespoň část objektu, tradičně uctívaného jako rodiště Jana Husa, stává muzeem či památníkem ve smyslu současného odborného názvosloví.
Na začátku 19. století je domek vykoupen díky veřejné sbírce Spolek Svatobor. O nově vzniklý Husův památník se pak starala Sokolská obec, a to až do doby protektorátu a následného znárodnění. Husova světnička je stále přístupná široké veřejnosti, a tak si zachovává muzejní charakter. V roce 1952 byl v tomto domě vybudován památník s expozicí života a díla Mistra Jana Husa. Kromě muzejní expozice je v domě i knihovna a studovna. Mistrův rodný dům obsahuje faksimile, knihy a další předměty, které se váží k tomuto reformátorovi katolické církve. Expozice představuje Husa, kdy učil na Karlově Univerzitě, jeho působení na Kozím hrádku i jeho obhajobu před koncilem v Kostnici. Husův domek se snaží co nejvíce přiblížit Husově době.
V roce 1871 se sem podíval i Jan Neruda: „Všechno je tak po česku chudé. Domek malý a k tomu majetek soukromý místo majetek národa. Místo velkého pomníku jenom skromný medailon, a i ten mnohem skromnější než vedlejší štít mydlářský. Vejdeme do průjezdu. Bodrý měšťan nám podává ruku. Prosíme, otevřete nám světnici Husovu. I netřeba otevřít! Mám tam nájemníka, musil jsme ho vzít, abych za tu světničku obdržel aspoň 30 zlatých nájmu… Cítil jsem, jak mi krev vstupuje do tváří. Jděte jen přes ty schůdky zde nahoru! Asi osm uzounkých, napolo pobořených schůdků vede k nízkým dveřím vzhůru. Není u nich zábradlí, musíš lézt opatrně a dát pozor na hlavu, aby se nesrazila s klenbou. Ale – snad by se ty schůdky mohly přece trochu opravit? Arci že mohly, ale odkud na to vzít? Dal bych taky dovnitř světničky novou podlahu, ta stará je už chatrná, jenže vašnosto, to by stálo až deset zlatých! Lezeme po schodech a vejdem. Světnička malá, spíš komůrka, podle tradice vlastní Husův byt jako mladistvého občánka. Stěny jsou opadané, podlaha vylámaná. Co deset… Dvacet zlatých by to spolklo! U kamen sedí žena s hrnkem v ruce, mlčky přikývne na náš pozdrav a jí dál. Velká postel s několika peřinami a malá špinavá lavička je jediný ostatní nábytek. Moc toho tu není, pravda, ale tady, to je pravé… Vedle okna je ve zdi polička, nad ní přilepený papírek s nápisem Husova knihovna. Otevřu dvířka – na prkýnkách tu stojí hrnky, železné nože, rezaté vidličky, dřevěná slánka. Každý si tu bere památku. Prkýnka jsou plna nepravidelných zářezů, hosté si berou aspoň třísky. Vzduch je dusný, spěcháme ven. Je to smutné, co? Je. Stydím se vždycky, zvlášť když přijdou Němci. Smějí se. Kdybych to mohl sám upravit, stěny vybílit a navěsit aspoň ty věnce, které mně tu nechali od slavnosti. Aspoň by to bylo něco, no, pojďte se na ně podívat. Za chvilku sedím ve svém povoze a ujíždím k našim staroslavným a poněmčeným Prachaticům. Sedím mlčky a nemám odvahu, abych se ohlídl k Husinci zpět…“
Zdroj: Václav Starý: Husinec – Rodiště M. Jana Husa, In: Mistr Jan Hus a Husinec, Svépomoc, Praha 1969, Václav Starý: Z dějin Husova rodného domku, In: Mistr Jan Hus a Husinec, Svépomoc, Praha 1969
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora