STARÁ ŠUMAVA: Na svatého Řehoře čápi letí přes moře
Svět se mění, staré zaniká, rodí se nové. Někdy k lidskému prospěchu, jindy ke škodě. Vždyť – oč by byla naše vlast chudší, kdyby se ztratily krásné zámky, kostelíky, staletá stromořadí. Půvab stvořený předchozími generacemi.
Mizí i dávné lidové zvyky. Některé sice v jisté podobě přetrvaly a zkrášlují běh života kupříkladu o vánocích, velikonocích a jiných příležitostech, ale jiné už známe jen z vyprávění, či je vnímáme jako pouhá slova. Podívejme se tedy, co doplňovalo život našich pradědů, co vnášelo do jejich dřinou poznamenaných dnů nevšední chvíle. Na 12. března připadá svátek svatého Řehoře, který v minulosti slavili hlavně školáci a studenti ve městech, na venkově se začínalo se zemědělskými pracemi. K tomuto dni, který oslavuje 64. papeže katolické církve (590–604) se váže také řada jarních pranostik o příletu ptáků ze zimovišť a předpokládaném vývoji počasí.
Svatý Řehoř kdysi patřil veselým středověkým a novověkým oslavám školní mládeže. Žáci tento den milovali, bylo volno a veselo. Žákovské řehořské slavnosti se konaly ve městech, kde byla škola (na venkově se školy objevily až v 18. století po reformě císařovny Marie Terezie). Studenti ten den předváděli různé scénky, zpívali a recitovali. Bývali v přestrojení za „řehořské vojsko“, měli dřevěné meče, napodobeniny vojenských čepic a prapory… Měli svého „kaprála“ či „profouse“, bubeníka a praporečníka. Bubeník ohlašoval příchod průvodu. Vyzbrojeno bylo vojsko dřevěnými šavlemi, aby mohlo chránit „svatého Řehoře“, studenta a někdy i učitele převlečeného za biskupa. Na hlavě měl „svatý Řehoř“ biskupskou mitru, v ruce nesl biskupskou berlu. Za svá vystoupení dostávali výslužku – jakousi koledu, která obvykle trochu vylepšila skromný příjem městského kantora.
Po ukončení obchůzky se řehoři s dary vrátili do školy a dostali pohoštění od paní učitelové. Učitel jim za vykonanou koledu vyplatil peněžní odměnu, která byla závislá na výši vybrané částky a náročnosti úlohy jednotlivců. Až do úpravy učitelského služného (1875) bývala aktivní účast učitelů na řehořské koledě
všeobecně velmi intenzivní. Více či méně pravidelný příjem ze sobotáles, tj. týdně vybíraných peněžních dávek rodičů za školáky (1 groš za jednoho žáka), a z ostatních aktivit okolo kostela (varhaník, kostelník, zvoník), obce (písař) a muziky (aktivní hudebník, opisovač not) býval tak malý, že kolední peněžní dary tvořily podstatnou část učitelových příjmů. Vítaným příspěvkem na živobytí učitelských rodin bývaly i potraviny, získané při koledě.
V městském prostředí ustávalo chození učitelů spolu se žáky v řehořské koledě již po zřízení německých škol za císaře Josefa II. Na venkově však řehořské obchůzky pokračovaly ještě v 19. stol. a zanikaly až po úředním zákazu učitelské koledy v souvislosti s platovou úpravou 1875.To na venkově se „Řehoř“ slavil zcela jinak. Součástí tohoto jarního svátku bývaly v některých krajích tzv. svatořehořské voračky. Mládež se sešla na návsi a tam jednoho z dobrovolníků převlékla „za maškaru“. Tělo mu obtočili dlouhou žitnou nebo pšeničnou slámou, na hlavu nasadili špičatou čepici ze slámy. Maškara měla obličej zakrytý škraboškou, nebo alespoň začerněný.
Průvod procházel společně vesnicí za doprovodu hudby a zpěvu a zastavoval se před každým stavením. Výslužku, kterou za voračky omladina dostala, večer v hostinci projedla a propila. Aby se v domě rodily děti a ve chlévech dobytčata, slepice snášely v kurnících a kohout nezahálel, musela si každá hospodyně s maškarou zatančit a za odměnu ji obdarovat výslužkou. Spolu s hospodyní tančili i mladí chlapci a děvčata chodící v průvodu. Večer se mládež sešla v hospodě a společně vše, co vykoledovali, snědli a propili.
Na koledu o dni svatého Řehoře, který byl považován i za patrona zpěváků a hudebníků, chodili v doprovodu žáků na venkově později také učitelé. V doprovodu „svatého Řehoře“ občas nechyběli ani andělé, představovaní nejmladšími žáčky. Řehořovi vojáci před staveními odříkávali říkanky a vyzývali rodiče, aby děti posílali do školy. Ti se od „školní docházky“ svých ratolestí, jejichž ruce potřebovali na jaře na poli a v hospodářství, vykupovali moukou, kouskem špeku nebo drobnými mincemi.
Od svatého Řehoře pak opravdu procházelo vesnicemi jaro a sedláci se chystali na první orbu, neboť jak víme „Na svatého Řehoře každý sedlák lenoch, který neoře“. Skutečné zahájení jarní orby ale mělo také svůj magický obřad – hospodář pokropil sebe, pluh i zem svěcenou vodou a požehnal pole i první brázdu křížem. Když se vrátil domů, polila ho hospodyně vodou, aby byl při síle i v dalších dnech. Sít se mělo ve dnech, kdy měsíc dorůstal – to platilo hlavně pro obilí a len. A nakonec, když bylo pole oseto, obešlo se kolem dokola, což souviselo s vírou v magickou ochrannou moc kruhu.
Zdroj: Světci k nám hovoří…; M. Tejčka: Žákovské slavnosti na svatého Řehoře. ČL 5, 1896 ; F. Košák: Žákovské slavnosti na sv. Řehoře. ČL 30, 1930
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora