Z ARCHIVŮ A KRONIK: Mezinárodní den žen
Mezinárodní den žen je u nás nejčastěji spojován s československým socialistickým režimem, čemuž bezpochyby přispěly okázalé slavnosti 8. března a typické rudé karafiáty jako dárek. Z důvodu mylné představy o uměle vytvořeném komunistickém svátku ho mnozí přestali úplně slavit. Chyba.
Na pozadí sociální krize vyšlo v roce 1908 zhruba patnáct tisíc švadlen do ulic New Yorku, aby demonstrovaly za kratší pracovní dobu, lepší platy, hlasovací právo a ukončení práce dětí. Historie svátku však započala už o rok dříve, kdy se konal první socialistický sjezd žen ve Stuttgartu. Konference se účastnilo 60 delegátek z 15 zemí a zde také padl první návrh, aby se ženy určitý den scházely a požadovaly volební právo. Pochod ulicemi New Yorku tak byl jakýmsi vyvrcholením zmíněného sjezdu. Původně mělo jít o 19. březen, podle roku 1848, kdy údajně pruský král slíbil zavedení práv včetně volebního práva pro ženy. To ale nikdy nesplnil.
Ke stanovení jednotného data nakonec přispěly rozsáhlé demonstrace v Petrohradě 23. února 1917, kdy ženy protestovaly proti první světové válce. Po abdikaci cara byla tehdy ustanovena vláda, která schválila volební právo žen. Podle gregoriánského kalendáře je právě 23. únor vlastně 8. březen. Ačkoli boj za zrovnoprávnění žen (nejen ve volbách) začal v 19. století v Británii a Spojených státech, ani jedna z těchto zemí nebyla mezi prvními, jež volební právo na národní úrovni uznaly. Prvním územím na světě, kde získaly ženy volební právo, se stala v roce 1838 britská korunní kolonie Pitcairnovy ostrovy, a na celonárodní úrovni tak učinil jako první v roce 1893 Nový Zéland, následován v roce 1902 Austrálií.
Evropským průkopníkem a třetím na světě v uznání volebního práva žen se stalo v roce 1906 Finsko. Do konce první světové války jeho příkladu následovala ani ne dvacítka zemí včetně Británie (1918), kde ale mohly zprvu volit jen ženy starší 30 let (na 21 let byla věková hranice snížena v roce 1928). V Československu získaly ženy volební právo v roce 1919 současně s muži. Do ústavy USA bylo volební právo žen zakotveno v roce 1920, předtím ho měly ženy v některých státech Unie.
V islámském světě prolomil hráz předsudků turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk, který s řadou dalších reforem přiznal ženám právo volit (1930) a být volen (1934). Předstihl tak i mnohé evropské země, včetně Francie (1944), nejstarší republiky světa San Marina (1960) či Lichtenštejnska (1984).
Poslední politická bašta mužů v Evropě padla až v roce 1990, kdy soud v Lausanne nařídil švýcarskému kantonu Appenzell-Innerrhoden uznat volební právo žen, jež jim tam bylo v místních volbách do té doby upíráno, ačkoliv Švýcarsko toto právo uznalo v roce 1971.
V českém prostředí je však svátek poznamenán komunistickou minulostí, kdy se ho politické elity zmocnily a využily ho částečně ke své propagandě. Ženy tak byly po celá desetiletí obdarovávány červeným karafiátem, což potvrzuje také historik Martin Franc. “Nejčastějším dárkem byly skutečně květiny a vzhledem k omezené nabídce to byly karafiáty. Pokud byla navíc žena matkou, tak velmi pravděpodobně dostala ručně vyhotovené přáníčko od svého dítěte, které vyrobilo v hodině výtvarné výchovy. Samozřejmě takovým obligátním dárkem byla i bonboniéra,” připomíná.
Současně však dodává, že mezi ty nejkontroverznější, leč také časté dárky patřily předměty do domácnosti. “Byly to například utěrky nebo ručníky. Působilo to trochu sporně, asi to nebylo to hlavní, z čeho měly ženy radost. Myslím si ale, že ta květina většinu žen potěšila,” vysvětluje. Svátek byl pevně zakotven v celé řadě institucí a na pracovištích. Nadřízení své zaměstnankyně organizovaně obdarovávali a ve velkých závodech dokonce pro ženy pořádali estrádní vystoupení.
“Když mluvíte s pamětníky, tak jsou názory na MDŽ velmi rozdílné. Většina žen však byla ráda, že dostala kytičku. Měly alespoň trochu pocit nějakého uznání od společnosti, která byla opravdu výrazně maskulinní. Samozřejmě byly ženy, které to považovaly za pokrytectví, za něco, čím se zakrývají složitější problémy. Ale myslím si, že byly v menšině,” dodává Martin Franc. Hlavní díl tehdejší propagandy se snažil ženu vylíčit jako nedílnou součást budování socialistického ráje na zemi. Propaganda se pokoušela představit ženy jako tvrdě pracující bojovnice za mír. Vrcholem tohoto svátku bylo setkání s prezidentem. Vybraná delegace žen navštívila nejvyšší představitele státu a v předvečer svátku rozhlas referoval o oficiálním setkání této ženské skupinky přímo z Pražského hradu.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora