STARÁ ŠUMAVA: Masopustní úterý
… Když se blíží půlnoc, mladí lidé se připravují na pochování basy. Baskřídlovka je oblečena do ženských šatů a převázána stuhami jako symbol hudby a veselí. Poté je položena na židle a skupina v kruhu vyhlašuje smutek z rozloučení s veselými časy a hudbou. Pronese se smuteční řeč a baskřídlovka se pak nese ve slavnostním průvodu po sále až do úderu půlnoci. V tuto dobu veškeré veselí ustává a všichni se rozcházejí do svých domovů, aby zahájili půst…
O Masopustním úterý se ve vesnici, ale také ve městě tradičně pořádaly maškarní průvody, proto se objevuje i název Maškarní úterý. Lidé v maskách obcházeli stavení, obvykle s muzikou, a bavili obyvatele. Za to pak dostávali masopustní výslužku, což bývaly třeba koblihy nebo produkty ze zabíjačky. Pak se všichni znovu potkali v hospodě na zábavě. Ta již ale neměla trvat přes půlnoc, protože existovala pověra, že se v takovém případě na tancovačce zjeví sám ďábel. Masopustní úterý totiž předchází Popeleční středě, kdy začíná postní doba. Den končil takzvaným pochováním basy; lidé ji vynesli ven a pohřbili ji, aby si na ni následujících čtyřicet sedm dní nemohl nikdo zahrát.
Nejstarší záznamy o masopustních maskách se našly dokonce z 6. století. Zásluhu na tom, že průvody masek opět ožily, mají v 19. století nadšenci, kteří v tom viděli posilování českého vlastnectví. Masky měly mnohé významy. Každoročně se objevovaly tradiční masky. Často to byly zvířecí motivy, především se vybírala zvířata opatřená zvláštní vlastností, či sílou. Maska koně je obrazem síly již od antických dob. V českém masopustu býval veden postavou sedláka, kočího nebo šaška a předváděl všelijaké cirkusové kousky. Dominantní maskou byl medvěd, vedený medvědářem, neboť medvěd jako takový symbolizuje plodnost.
Ve východních Čechách stál na začátku průvodu tradičně „laufer“ s bičem. Ten před vstupem zapráskal a oslovil hospodáře: „Já jsem Laufer a jdu vás poprosit, abyste nám dovolili vstoupit do vašeho domu. Ve vaší obci se dnes nachází velká kočovná společnost umělců, ve které se také divoká zvířata a všelijaké šelmy vynacházejí, jaké se v našich krajích nikdá nevidí. Přicházím vás poprosit o dovolení, aby vám mohli udělat představení.“ Laufra doplňovala „metařka“ (Kehr-Mädchen), jíž byl vlastně převlečený chlapec v sukni a s šátkem, koštěm vymetal světnici a prosil o nové, či čtyři krejcary na jeho pořízení. Za nimi byli Turci, kteří uzavřeli šavlemi vstup, dokud nepřišel myslivec a jeho paní. Za těmi se nacházeli právě medvědář s medvědem, přičemž při vstupu položili na stůl pokladničku a medvěd u ní bručel, dokud do ní hospodář nevhodil mince. Pak tu byli jezdci, sedláci, žid s pytlem nebo rancem na zádech, který stále vyjadřoval nespokojenost s dárky; na konci průvodu byl kominík, který měl povinnost prohlédnout kamna i komíny, a pokud někde nalezl zbytky jídla, mohl si je nechat.
Hospodyně se vždycky snažily medvědům tajně odtrhnout kousek hrachoviny, kterou pak dávaly drůbeži, aby dobře seděla na vejcích. Medvědi se bránili tím, že mezi hrachovinu ukryli pichlavé trní, aby jim alespoň kousek „obleku” zbyl. Medvědi se těšili hlavně na oblíbený zvyk popadnout některou z přihlížejících dívek a žen a vyválet ji na zemi ve sněhu. Nenapadne-li v masopustních dnech sníh, bývají medvědi smutní, protože o tuto zábavu přijdou. I tak zůstal smysl poskakování masky medvěda kolem hospodyně, válení ve sněhu, u symbolických polibků a poplácávání celkem jednoznačný – přání a vinšování k plodnosti mužů a žen. Průvod byl ukončen „zastřelením“ Medvěda, jemuž se předtím četl barvitý rozsudek. Věřilo se, že naši mrtví předkové mohou v době masopustu vstoupit mezi nás, tedy bylo na místě využít převlek ke komunikaci s jejich světem.
V některých místech se dodržuje tradice, že maškarádi vstoupí do polovypuštěného rybníka a poválejí se v jeho bahně, aby bylo v příštím roce hodně ryb; či maškara symbolizující plodnost vyzve obyvatele a poválí se s ním ve sněhu. Často dochází k výpadům vůči ženskému pohlaví – muži ženy například obtěžují s ježovkou (tyč s ježčí kůží nahoře); opět symbol plodnosti. Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou a tancem v hospodě. Tentokrát se však zábava neprotáhla až do rána. Ve středověku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později.
Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se na nosítkách vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. Bývá to buď vycpaný hastroš ze slámy nebo živý člověk, pitvorně oblečený. Připravuje se k smrti. Žena jeho (převlečený mužský) hořekuje, pláče žalostně; kněz na rychlo oděný rozedranou košilí (místo rochetky) vyčítá mu, že »jen vodu pil, od té že zvodnatěl. Kdyby pivo pil, že by dlouho žil« – a podobné výplody rozjařené mysli masopustníků … Konečně mu odzpívají rozpustilé reguiem a s velikým pláčem pochovávají, buď na mrviště nebo do jámy kamsi jej zahodíce. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Někteří měli nadto ještě v mysli hluboko zasutou prastarou pověru, že země je do doby, než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní stejně nesluší skákat a dupat.
Zdroj: ZÍBRT, Čeněk; HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2006. 636 s. Čeněk Zíbrt. (časopis Zlatá Praha r.1886)
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora