STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Sekera je za dva zlatý…
Na Šumavě a v Pošumaví se lidé bez dřeva neobešli při žádné činnosti. Do dřevěné kolébky se rodili, dřevo je provázelo celý život a na dřevěném pohřebním prkně svůj život končili. Staré přísloví praví, že bez lesa není živobytí. A prací se dřevem se zde také živilo mnoho rodin. V polovině 18. století stála pila přibližně šestkrát tolik co sekera a dřevorubci si ji tak mohli dovolit jen stěží.
Až do 19. století proto platilo, že se na kácení a odvětvování stromů používala hlavně sekera, pila sloužila pouze ke zkracování padlého kmene na potřebnou délku. Nepomohlo ani nařízení Marie Terezie, podle kterého se mělo dřevo těžit řezáním blízko kořenů. Osvícená panovnice tímto na prvním pohled zvláštním výnosem sledovala omezení plýtvání dřeva. Při kácení stromu sekerou se totiž nevytěžilo všechno dřevo, zůstával vysoký a nevzhledný pařez.
Ať už si ji vyrobili kluci v přípravě na pohádkovou bitvu, nebo ji později dostali na starost při sekání dříví, většina mužů někdy držela v ruce sekeru. Málokdy jim ale dojde, jakou má na první pohled běžný a jednoduchý nástroj bohatou historii. Je totiž jedním z nejstarších lidských vynálezů. Sekera slouží člověku jako jeho prodloužená ruka již odnepaměti. S pomocí seker jsme budovali silnice napříč nedotčenou přírodou, stavěli si obydlí a ohrady pro zvířata. Sekery se zkrátka staly předpokladem pro přežití a nástrojem symbolizujícím svobodu a nezávislost. Člověk s dobře nabroušenou sekerou se mohl také účinně bránit.
V dřívějších epochám hrála sekera rozhodující úlohu mezi nástroji v mnoha řemeslech pracujících se dřevem. Této důležitosti odpovídala i preciznost a pestrost forem zpracování nástroje. První sekery bychom našli už v pravěku. Z opracovaného pazourku a rozštípnutého kusu dřeva si ji vyráběli už první lidé. A není divu, byla neuvěřitelně praktická. První doložená topůrka jsou stará kolem osmi tisíc let. Díky dalším objevům se vyvíjela i sekera. Místo pazourku a dalších kamenů se k její výrobě začal používat bronz, později železo, ocel a další kovy. Ve vzduchu s ní za válečného pokřiku mávali od 6. do 9 století Langobardi, Germáni i Keltové. To ale nebylo vše. Stejnou zbraň používali i Slované a kočovní nájezdníci z Východu.
Použití bojové sekery bylo u všech národů prakticky stejné. V boji s ní sekali protivníkům končetiny a vrhali ji proti nepřátelům. Hlavní obranou proti útočníkovi se sekerou byl štít, proto se stal nedílnou součástí výzbroje. První primitivní topůrko se objevuje v mladší době kamenné – kámen se přivazoval na dřevěnou rukojeť pomocí proužku kůry, šlachy nebo surové kůže. Kamennou hlavu sekery nahradila měď v době měděné a v době bronzové ji vystřídal tvrdší bronz, který zaručoval odolnější ostří. Hlava sekery měla obvykle tvar klínu s otvorem nazývaným oko. Topůrko se zasadilo do oka a ze sekery se rázem stal spolehlivější a efektivnější nástroj.
Okolo roku 1300 př. n. l. se ostří začalo vyrábět z rozšířenějšího a levnějšího železa. Ocel se u seker poprvé objevuje v období starověkého Říma. Ve středověku byla ale tak drahá, že se používala pouze na ostří a hlava sekery byla ze železa. K rozšíření oceli došlo až v 19. století, kdy díky masové výrobě zlevnila. Postupem let se funkce kované sekery rozšířila i do jiných sfér. Dřevorubci s ní káceli lesy, kati stínali hlavy. Indiáni zbraň na znamení míru dokonce zakopávali.
Vesnici poznáš podle kováře. Toto dávné rčení je víc než pravdivé. Aby dřevorubci mohli pracovat v lese, museli k tomu mít potřebné nástroje. Pozorovat zrod sekery je velká podívaná, protože jednotlivé kroky při její výrobě musí být dokonale koordinovány podle rytmu kováře. Kovárna představuje pracoviště velmi osobitého rázu, kde je třeba jak zručnosti, tak smyslu pro rytmus. Proto zde nikdo nepracuje náhodou. V minulosti měli mistři kováři právo vlastnit krávu, prase a mít i služebnictvo. Znalosti, které musel kovář v tehdejší době mít, již byly velice obsáhlé a zahrnovaly mnoho postupů a úkonů, které potřeboval zvládnout. V počátcích historie řemesla totiž nebyl kovář pouze kovářem, ale i odborníkem na hutní zpracování surovin a jejich následnou úpravu v ocel nebo kujné železo, což nebylo technicky a prakticky vůbec jednoduché a vyžadovalo mnoho odborných znalostí a manuálních dovedností.
Sekery tvořily nedílnou součást vybavení každé rolnické usedlosti a hospodář je bral do ruky prakticky denně. K typům seker používaných při kácení, štípání a dalších obvyklých způsobech opracování dřeva můžeme počítat sekeru podtínací, dále kladní (štípací), tzv. hlavatou sekeru (k obrábění), sekeru širočinu (dříve bradatici) a také teslici rovnou a oblou. Jiné sekery určené ke speciálním úkonům se nazývaly křížovka, pobíječka a dlabačka. Typická sekernická sekera měla topůrko zahnuté do jedné strany, podle toho, zda byl sekerník levák či pravák. Výroba těchto seker patřila k základním dovednostem venkovských kovářů. Při tesařské práci je možné vystačit s omezeným množstvím nástrojů, ale se vzrůstající složitostí práce, zejména ale se zvyšující se produkcí bylo nutné zavést dělbu práce. Ta vedla také ke vzniku specializovaných nástrojů.
Patrně současně se začátkem používaní specializovaných porážecích seker, seker pro vrubování a hrubování, seker pro lícování a dlabání spojů docházelo k rozdělení jednotlivých úkolů mezi členy tesařské party. To znamenalo urychlení a zkvalitnění práce i úsporu nákladů na výrobu speciálních nástrojů, které by jinak potřeboval každý člen. V důsledku zakládání cechů a utajování zvláště důležitých a zajímavých pracovních postupů se tesaři ve středověku stali nepostradatelnými, především ve městech.
Proč pijeme na sekyru a ptáme se, v čem je zakopaný pes? Původ tohoto slovního spojení můžeme vysledovat hluboko do minulosti, kdy se naše společnost dělila na pány a jejich poddané. Ti většinou neuměli číst, psát ani počítat, a pokud šlo o složitější obchodní jednání, neměli k dispozici žádné účetní programy jako my. Pokud došlo zápůjčce peněz, byl na řadě daleko jednodušší systém. Věřitel i dlužník vzali každý stejně dlouhou hůl a sekyrou na nich vytvořili vroubky, které značily, jak vysoký obnos musí být zaplacen. Každý si pak svoji hůl vzal a pečlivě ji opatroval, než byl dluh uhrazen. A právě z tohoto slovního spojení vzniklo rčení „pít na sekyru“. Právě sekyrou se vruby vyrývaly, a tak se stala synonymem dluhu.
Zdroj: Hoam!, 1993, s. 271 Kovárna Ignaz Pils, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora