Z ARCHIVŮ A KRONIK: O čamrdách a čamrdářích
Pro řemeslo je charakteristický dokonalý rukodělný projev. Vlastní prací, podle svých možností, dovedností, plánů a záměrů, přetváří člověk okolní přírodu a prostředí, v němž žije. Svět našich předků značně závisel na přírodě a lidé se k ní chovali mnohem ohleduplněji, než dnes, kdy máme jiné nároky a zájmy, jiný životní styl. Ale stále obdivujeme dokonalost a funkčnost předmětů, vyrobených dřívějšími řemeslníky i dědictví v podobě mnoha památek.
Člověk musel objevit použitelnost různých materiálů, poznat jejich vlastnosti a naučit se je využívat tak, aby mu sloužily. Napřed od domácí práce pro vlastní potřebu, až po výrobu pro ostatní zájemce na prodej.Řemeslník věděl o svém výrobku doslova všechno, od materiálu a způsobu zpracování, k čemu ho použít, i pro koho je určen. Do své práce vkládal tvůrčí schopnosti i cit a dokonale spojoval účel a tvar výrobku. Své zkušenosti a dovednosti předávali lidé dalším generacím, které výrobky dále zdokonalovaly.
S rozvojem techniky některá řemesla postupně zanikla, u jiných ruční výrobu nahradily stroje. Připomeňme si názvy starých řemesel, z nichž jsou některá opravdu zapomenutá, ale u některých byla rodinná tradice tak silná a dlouholetá, že se s nimi setkáváme v podobě příjmení aniž si to uvědomujeme. “Víte, co je to čamrda a kdo to byl čamrdář? Říkalo se tak perleťovým knoflíkům a řemeslníkům, kteří je vyráběli. Ano, obyčejný knoflík.
Přitom knoflík je tak důležitý, vždyť díky němu nám nepadají kalhoty, vždyť díky němu nám košile padne jako ulitá, díky němu nám není v zimě zima, protože spojuje kabát v jeden celek, díky knoflíčku na blůzce si hrajeme s muži, díky knoflíku, který nám ulétne pláčeme nad naší váhou … ach ten knoflík, nedoceněný sirotek paní módy. To si jen čas pohrává se vzpomínkami na plechovou krabici, v níž naše šetrné babičky schovávaly knoflíky. Nevím, k čemu se ta pestrobarevná sbírka hodila lépe než k dětským hrám. Ale že to byly poklady!
Knoflíky velké, malé, s dírkami i oušky, knoflíky skleněné i kovové. Mačkané, malované i voskované, k jejichž výrobě se kdysi používalo šupin mořských ryb a vypadaly jako z pravé perleti. Knoflíky jetové, připomínající černé krajkoví, nebo ty velké, elegantní v kombinaci černého skla, kovu, připomínající trochu maminčinu brož do opery. Jemně tepané i porcelánové s malovanými výjevy pastýřek či myslivců. Knoflíky všech barev, tvarů i velikostí. Dodnes nesou svědectví o dávno zapomenutých technologiích i módních trendech minulých dvou století.
Výroba u čamrdářů probíhala podomácku na šlapacích strojích, tzv. ponků i vrtaček. Sami čamrdáři sbírali v okolních potocích a i v v pošumavských řekách různé škeble, lastury a ulity, nebo je i vykupovali. Pracovník nohama šlapal převodové kolo a ze škeblí, které držel v rukou, vrtal knoflíkové polotovary. Protože se škeble zahřívala a hodně se prášilo, kapala na vrták a ruce pracovníka z „kropmašiny“ voda. K tomu krom čamrdářského ponku potřeboval i speciální nářadí, které si sám vyráběl, jako sekáč, turchšlág průbojník, pouzdro a nůž upravený z pilníku.
Půra je vrtáček a fírka či holcna je přípravek k vrtání dírek. Půrmašina je část ponku koník, pohybující se do záběru díky šroubu zhotovenému kovářským způsobem – navinutím železné tyče na kulatinu. Rondely se upínaly do dřevěného sklíčidla stahovaného rohovinovým kroužkem. Lasturu při odvrtávání dělník držel v ruce, zbytkům se říkalo obchol. Po velkých knoflících se z něj ještě znovu odvrtávaly malé knoflíčky. Doma na opracování perleti pracovaly celé rodiny i s dětmi, protože tato práce poměrně dobře vynášela, ač vyžadovala značné počáteční investice.
Základním nástrojem výroby byl dřevěný soustruh s velkým, těžkým kolem, které muži poháněli šlapáním, byla to úmorná práce. Na soustruhu se předem namáčená perleť vrtala, potom brousila a točila. Knoflíkům se tak dodával tvar či fazóna. Pak přišlo na řadu dírkování, které se provádělo na strojích podobných šicím strojům. Tuto práci v rodinách vykonávaly ženy, které pak knoflíky brousily, leštily a konečně našívaly na karty. Velké knoflíky se našívaly na jednu kartu v počtu jednoho nebo dvou tuctů. Malé čamrdy byly skládány po 12 tuctech. Jednotlivé karty vytvářely tzv. gross, jenž obsahoval celkem 144 knoflíků. Zatímco veškerý postup při výrobě perleťových knoflíků byl téměř výhradně mužskou záležitostí (přesto však najdeme ve výjimečných případech ženy, které byly schopny provádět veškeré úkony samy), bylo našívání ryze ženskou prací, v rodinách se na našívání mohly podílet i děti.
Zdroj: MRAČNO, Oldřích: O malém knoflíku, který dobyl svět. Jiskra 36, č. 28, 8. 2. 1955, s. 2.ORLÍČEK, Zdeněk: O perleti a perleťářství. Umění a řemesla, 1961, č. 4, s. 152-157
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora