Z ARCHIVŮ A KRONIK: O pilníkářích a pilnících
Pilnikářské řemeslo bylo kdysi velmi žádané a vážené. Pilníkářští řemeslníci svými výrobky zásobovali především místní, někdy i oblastní trh, ale v některých případech lze předpokládat (při tak úzké specializaci výrobců) i značně vzdálená odbytiště. Pilníky i rašple šly zkrátka na odbyt. Po mnoho staletí existovala profese pilníkář – výrobce pilníků.
Pilníkářství je méně známé odvětví kovářského řemesla. Specifičnost a náročnost jednotlivých technologických úkonů postupně vedla k vyprofilování samostatného pilníkářského oboru, který se do českých zemí dostal až v polovině 16. století. Rozdíl mezi pilníkem a rašplí je ve skutečnosti dán tvarem vyseknutého zubu. Pilníkový zub se od rašplového liší nejen svým profilem, ale i způsobem provedení výseku a kladením jednotlivých vytvořených břitů na připravený povrch.
„Staří“ vyučení ruční pilnikáři dodnes říkají, že pro tvoření zubů je „…nezbytný tvrdý úder a absolutně dobré světlo“. Učňům trvalo velmi dlouho, než tuto práci zvládli a někteří se pro velkou náročnost celého úkonu vysekávat nenaučili nikdy, anebo jen některé druhy pilníků či rašplí. Obecně se má za to, že výsek pilníků je o něco obtížnější než výsek rašplí, a proto se mnoho pilníkářů specializovalo pouze na zhotovování rašplí – tzv. “rašpláři”. Protože každý pilnikář měl jiný úder a rozdílně držel kladivo, dal se určit i specifický rukopis výseku a výrobci si své nástroje dokázali poznat.
Ruční zhotovování pilnikářských produktů obsahovalo řadu specializovaných operací. Zrod pilníku začínal vždy výběrem a ziskem kvalitního železného materiálu, ze kterého byl vykován základní tvar nástroje. Dále následovaly další úpravy – žíhání, broušení a pilování, aby se mohl provést výsek zubů. Po zhotovení břitů pilnikáře čekalo náročné kalení zajišťující kvalitu výrobku.
V počátcích pilnikářského řemesla bylo důležité takzvané „šrotové“ hospodářství, kde nepotřebný železný předmět se prostým překováním používal jako surovina na nový pilník. Tento systém přetrval až do 20. Století a právě pilníkáři patřili mezi pravidelné odběratele určitých druhů starých ocelí v podobě opotřebovaných předmětů.
S rostoucími znalostmi metalurgie se zvyšovala zároveň s kvalitou oceli i kvalita pilníků. Potřebný materiál pilnikáři odebírali většinou z vodních hamrů, kde byla surovina vykována pod bucharem v delší tyče různých profilů – podle druhů připravovaných pilníků. Ještě v 19. století si pilníkáři běžně nechávali v hamrech překovávat staré motyky, kladiva a další odpadový materiál do tyčoviny.
Od konce 19. století v kovovýrobě převládla kvalitní uhlíková ocel a byla zhotovována i speciální nástrojářská ocel, ze které se vyvinula ocel čistě pilnikářská. Vybavení pilnikářovy dílny není příliš bohaté. Stačí kovadlina, svěrák a potěh, olověné podložky, dláta potřebná pro výsek a pilnikářská kladiva. Dílna může být nevelká a jednoduchá, ale jedno nesmí chybět, a to šikovné ruce a potřebný fortel. Pilnikář totiž musí perfektně zvládat množství různých pracovních úkonů. Některé z nich však bývají přísně střeženým výrobním tajemstvím, tak jak tomu ostatně je u mnoha dalších řemesel.
Zdroj: KULÍŠEK, M., 1981: Řemeslo pilníkářské, Malovaný kraj, PECELT, A., 1958: Mizející řemesla. Praha.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)