Z ARCHIVŮ A KRONIK: O pometlářích

Dříve se v domácnostech používaly naprosto běžně, dnes již prakticky zcela vymizely. Březové metly v současné době zcela nahradily jejich moderní nástupci: košťata a smetáky. Koště, metla nebo také pometlo. Takto je označován pracovní nástroj našich babiček i prababiček.

V každé chalupě kdysi bývalo alespoň jedno březové koště. Dnes je nahrazují sériově vyráběná košťata a smetáky, a staré řemeslo pomalu a jistě zaniká. Když se řekne koště, hodně lidí si automaticky vidí čarodějnici. Košťata nemusí být rekvizity. I uklízení a zvuk smýčení v sobě může nést kus magie. Pociťte to na vlastní kůži a přijďte také na chuť nové dovednosti. Dříve se košťata vyráběla převážně z voňavého březového proutí, protože bříza byla symbolem životní síly. Koště však bylo ve většině zemí považováno za magický nástroj, i když na něm žádná čarodějnice zrovna nesvištěla vzduchem.

V tomto nástroji se podle staré víry skrývaly mocné síly, a ty se daly citelně využít k ochraně domu, přivolání nápadníka, vymetení nesnází i přivolání hojnosti. Koště zajišťovalo obrat k lepšímu, jeho pomocí se totiž z domova odstraňovalo vše špatné.

Základní výrobní sférou venkova je pometlářství, které zde má charakter domácí výroby. Koště si mohl na vesnici udělat téměř kdokoli, nepotřeboval k tomu nijak zvláštní průpravu, protože někomu stačilo výrobu několikrát odkoukat, jiný ji mohl zkusit podle svého rozumu. Rozšíření výroby březových košťat má za následek převážně jednoduchá technologie výroby a dostatek výrobního materiálu. Výroba košťat zasahovala do výroby domácí méně pak domácké.

Domácí výroba byla rozšířena v míře závislé na potřebách samotného výrobce, případně náročností jeho hospodářství, pokud by nedokázal pokrýt výrobou požadavky, zpravidla docházelo k výměnnému obchodu. Oproti tomu výroba domácká se objevovala v závislosti na sociální,případně ekonomické skladbě obyvatel. Domácké pometlářství bývalo rozšířeno především v blízkosti listnatých, či smíšených lesů, kde se březové proutí, základní materiál pro výrobu, dalo snadno obstarat a stačilo i pro potřebu místní domácí výroby.

Místa, kde se březové proutí získávalo, bývaly skutečně bohatým zdrojem, ale bylo nutné, aby se mohlo březí zregenerovat a obnovit. Proto si každý pometlář, či košťatář, závislý na tomto pro něho životně důležitém materiálu, svoje zdroje hlídal, jelikož se obával, aby nepřišel o zdroj svých příjmů. Na trh se dostala proto jen košťata určitých kvalit, ačkoli v období nedostatku se zákazníci spokojili i s méně kvalitním výrobkem.

Důležitým odbytištěm březových košťat bylo i městské prostředí a průmyslová výroba, továrny a různá družstva, která si později výrobu sama organizují. Omezení výroby se objevuje především s prudkým rozvojem kartáčnictví a nahrazením břízy jinými materiály. S nástupem zemědělských družstev se pak část družstevní výroby znovu orientuje na tradiční materiály, kterými pokrývá vlastní spotřebu.

Zdroj: Bachman, Oldřich: Košťatářství na Bohdanečsku. Český lid 48, 1961, s. 127

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)