STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Prachatické brány a hradby
Podhůří Šumavy svou krásou, nedotčenou přírodou a historickými památkami překvapí každého. Jedná se o místo, kde zanechaly šlechtické rody svou nezaměnitelnou stopu v podobě vystavených starobylých měst, majestátních gotických kostelů, renesančních zámků či klášterů. Krajinná hodnota regionu se reflektuje v propracovanosti rybničních systémů, množství chráněného území či v drsnosti horské krajiny.
Ve středověku hradby chránily města a odrazovaly cizince, dnes je naopak lákají k návštěvě. Silné kamenné zdi, impozantní brány a bašty, kulaté, hranaté, s cimbuřím i bez něj zkrátka patří k oblíbeným výletním cílům. Celý prstenec se sice nedochoval, ale můžete si prohlédnout několik dělových bašt včetně té nejzachovalejší, bašty Helvít, a jednu z městských bran.
Město Prachatice bylo ve druhé polovině 14.století opatřeno pásem hradeb, jejichž součástí byly i brány. Historické jádro města bylo opevněno od první poloviny 14. století, nejprve zřejmě nasypaným zemním valem s dřevěnými sruby a kůly (palisádami), následně v první polovině 15. století kamennou hradbou, která se dosud zachovala v zadních fasádách většiny domů na obvodu městského jádra. Součástí těchto hradeb byly dvě brány, nazvané podle směru příjezdových cest Písecká (Dolní) a Pasovská (Horní).
Ve druhé čtvrtině 16. století bylo opevnění zdokonaleno zřízením vnější – parkánové hradební kamenné zdi se sedmi dělovými baštami rozmístěnými po jejich obvodu a k tomu navíc zřízením další vnější třetí hradby. Od roku 1376 je známa Horní brána, zvaná také Pasovská a Dolní brána, zvaná Písecká. Při dobývání města husitskými vojsky v roce 1420 byla Dolní brána poškozena a muselo dojít k její přestavbě.
Další stavební úpravy následovaly v šestnáctém století, kdy se kolem města vybudoval nový pás parkánové hradby s baštami na valu. Právě při budování valu získala stávající Dolní brána svou další vnější část – novou masivní čtyřbokou věž se širokým průčelím, završenou atikovým cimbuřím s nárožnými vížkami. Obdobně před Dolní bránou vznikla další v podobě masivní hranolovité věže zakončené atikovým cimbuřím s nárožními vížkami.
V roce 1569 byla doplněna o venkovní výzdobu, ze které se dochovaly heraldické pětilisté růže v nikách atiky, v průčelí obraz rožmberského jezdce, nad nímž se vznáší genius s nápisem: „Laudamus veteres sed nostris utimur annis“ (staré chválíme, ale své době žijeme) a další latinský nápis nad průchodem, v překladu: „Pověst odmění veliké námahy. Po smrti poroste sláva Rožmberků. Tato ozdoba potrvá na věky“. Nad průchodem jsou kola kladek, původně vedoucích řetězy padacího mostu.
Podélnou štěrbinou v první části brány bylo možno spustit ochrannou mříž. Kamenné dělové koule v průčelí brány, které údajně použili husité v čele s Janem Žižkou při dobývání města v roce 1420, byly na místo zazděny dodatečně.Palné zbraně přispívaly od počátku 15. století k účinnější obraně měst, ale ještě mnohem více je ohrožovaly. Stále dokonalejší děla se stále větším dostřelem a větší průrazností soupeřila s pevností městských hradeb.
Prachatické městské opevnění prošlo těžkou zkouškou na počátku třicetileté války. V listopadu 1619 oblehl císařskou posádku ve městě stavovský vojevůdce Mansfeld a jeho děla pobořila tzv. Záblatskou věž u Horní brány. V květnu 1620 se tu stavovská posádka ubránila císařskému vojsku Dona Baltazara Marradase navzdory silné dělostřelbě obléhatelů, ale cestou na bojiště na Bílé hoře přitáhl na konci září 1620 k Prachaticím císařský generál Buquoy s celou armádou a po krátkém obléhání s pomocí dělostřelecké palby město dobyl. Ani dvojí pás hradeb mu v tom nezabránil a vítězné vojsko povraždilo v ulicích Prachatic několik stovek obyvatel. Touto krvavou událostí dohrálo prachatické opevnění svou vojenskou roli a v následujících dobách se zvolna proměnilo v malebnou kulisu středověké minulosti města.
V 18. století městské opevnění ztratilo svůj význam a některé jeho části byly zbořeny a stavební materiál byl použit při stavbě nových domů. Městské bašty chátraly a některé byly upraveny. Také údržbě městských bran nebyla věnována dostatečná péče a chátraly. V roce 1857 několik prachatických měšťanů předneslo městské radě návrh na zboření Horní brány. Jako důvod své žádosti uvedli, že brána představuje vážnou komunikační překážku, stěžuje příjezd do města, je v chatrném stavu a také v nočních hodinách má nedostatečné osvětlení.
Kromě toho se za Horní bránou rozkládá rybníček (dnes park), který při větších dešťových přívalech přetéká a měšťané i cestující se musí branou brodit vodou. Dále se uvádělo, že některá významná města své brány již dávno odstranila. Prachatičtí měšťané skromně připomněli, že zachované městské opevnění a zeď jsou překážkou další stavební výstavby městských domů.
Obsah tohoto spisu byl pojednán v zasedání městské rady, která rozhodla o utvoření komise, jejíž členové měli za úkol vyšetřit pravdivost žádosti. Nakonec bylo rozhodnuto, že v létě 1859 má dojít ke zboření Horní brány. Protože se objevily různé těžkosti, začalo se s jejím bořením později. Dne 4. června 1860 prachatická městská rada oznamovala Okresnímu úřadu v Prachaticích, že během uplynutí osmi dní bude dokončeno její zboření.
A ještě pověst: Troubení na tři strany. Jednou vystupoval nový ponocný na prachatickou kostelní věž, aby odtroubil svou hodinu. Přiložil hlásnou troubu k ústům a zadul postupně do tří stran. Když se chystal zatroubit směrem k šibenici a hřbitovu, objevila se kostlivčí ruka a srazila ho ze schodů. Když se dole probral, vzpomněl si, že nechtěl nechat klidně spát mrtvé na hřbitově, a tak mu dali na pamětnou. Od té doby se v Prachaticích troubilo jen na tři strany.
Zdroj: Troubení na tři strany – Gustav Jungbauer, Böhmerwald Sagen, 1924, PhDr. Václav Starý, archivář
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora