STARÁ ŠUMAVA: Únorové rozjímání

Únor

Tesklivé nebe země zdejší,
v únoru ještě tesklivější,
svou šedí k obzoru se druží
a padá mlčky do kaluží.
Sněženku chladnou tiskneš k spánku,
říkáš si veršík o skřivánku,
zatímco kluci nasedají
už na koně a jedou k máji.
Přes bláto ovšem, přes kaluže,
a vidí v dálce kvésti růže. (Jaroslav Seifert)

Leden, jako první měsíc nového roku, předal žezlo únoru, který ještě sice nese pochodeň a žezlo zimy, už se ale symbolicky chystá na jejich předání jaru. Je tu začátek nového měsíce, který sice ještě považujeme za zimní, ale zároveň je už patrné, že se začíná prodlužovat den…

Naši předkové považovali únor za zcela specifický, předjarní měsíc a toto období měli spojené s mnoha různými zvyky a rituály. Únor má špatný charakter. Kdyby místo osmadvaceti dnů měl jen jeden, vůbec by mi to nevadilo. Je těžký mít na něj pevný názor. Je vrtkavý, každý rok jiný, člověk neví, jak se má do něj ráno obléci, ničím si u něj nemůže být jistý, je jak rozmazlená fiflena. Někdy připomíná spíš březen či duben, probudí i včely a jindy leden. Únor, podle starých tradic měsíc hodokvasů a nevázaného veselí. Pokračují a vrcholí totiž oslavy masopustu, které započaly v lednu po rozjímavém adventním půstu. Lidé se veselím připravovali na další sebezpytování a předvelikonoční půst. Nevázané veselí s sebou neslo zároveň chtěný efekt ve formě rození potomků do vhodné doby. Svatý Martin ukáže, co masopust dokáže!

Latinsky je únor februarius. Februs znamená očistný. Očista se prováděla ve starém Římě řemínky z kůže obětovaného kozla o Luperkáliích, tedy o předjarní slavnosti na počest fauna Luperka, ochránce stád před vlky. České jméno únor se odvozuje od slova nořit, neboť v tomto měsíci se led noří, láme a puká. Někdy tomu tak skutečně je. Ale zase jenom tu a tam. Nejspolehlivějším věštcem jara je však podle myslivců zajíc. Pranostika říká: po Hromnicích musí zaječice vrhnout, i kdyby měli zajíčkové zmrznout. Potom má podle kalendáře svátek Ljuba, ale původně 16. února bylo Juliány a říkalo se: O svaté Juliáně schovej sáně. A o týden později máme svatého Matěja – léta naděja. Jaký mráz bude večer na svatého Matěje, takový bude za 40 dní. To si můžeme každoročně ověřit. Únor se svým záludným počasím nadělal vrásky nejednomu zahradníkovi. Holomrazy, slunce, které získává na síle, větrno a vlhko, počasí nestálé již v době našich praotců. Blížící se jaro se začíná nesměle hlásit o slovo. Ve dne se příroda těší ze slunečních paprsků, v noci udeří mrazy, za které by se ani leden nestyděl.

Čím víc jsem si toho o únoru načetl, tím víc musím trvat na své první větě, že únor má špatný charakter. Potvrdil mi to i Karel Čapek, v knize Zahradníkův rok se k tomuto měsíci vyjadřuje poněkud skepticky:
„Únor je doba nebezpečná, která zahradníka ohrožuje holomrazy, sluncem, větrem a vlhkem. Tento nejkratší měsíc, tento záprtek mezi měsíci, tento měsíc nedonošený, přestupný a vůbec nesolidní vyniká nad všechny ostatní svými potměšilými záludy; mějte se před ním na pozoru. Ve dne loudí na keřích pupence a v noci je spálí; jednou rukou nám lahodí a druhou nám luská pod nosem. Čert ví, proč se o přestupných letech přidává jeden den právě tomuto vrtkavému, katarálnímu, poťouchlému měsíčnímu skrčkovi; v přestupný rok by se měl přidat jeden den krásnému počasí v máji, aby jich bylo dvaatřicet, a bylo by to. Jakpak k tomu my zahradníci přijdem?“

Již klasik píše s podivem, že my zahrádkáři stále ještě věříme na různá lidová moudra i zkušenosti pamětníků. Z pranostik mají důtklivou platnost ty, podle kterých svatý Matěj ledy seká, uznáváme také tři ledové muže, Medardovu kápi i jiné takové věci. Ze všech těchto předpovědí je zřejmé, že lidé mají od pradávna s počasím špatné zkušenosti. Proto nám lidové pranostiky věští povětšinou věci neblahé a pochmurné; ostatně i moderní předpovědi našich prognostiků častují nás nejraději náledím, potopami a vichřicemi, aby nás mohli zahrnout výstrahami co nejčernějšími; horší prognózy mají pro nás už jen naši politici.

Spolehnout se nelze ani na zkušenost současných pamětníků. Bývají to starší, poněkud roztržití lidé, kteří každého jara říkají, že takové jaro ještě nepamatují. Je-li chladno, tvrdí, že před šedesáti lety kvetly na Hromnice fialky; pokud je teplo, vzpomínají, jak se na svatého Josefa vozili na sáňkách. Je tedy z pranostik i podání pamětníků zřejmé, že co do počasí panuje v našem klimatu nespoutaná libovůle. Proti tomu se prostě nedá nic dělat, a jak tvrdí některé hlavy studované, bude hůř. Takový pěkný den s odpovídající teplotou a sluncem nad hlavou zdá se tudíž už jen přežitkem či přehnanou vzpomínkou z mládí.
Přátelé Staré Šumavy mějte se krásně únorově…

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora