Z ARCHIVŮ A KRONIK: Karel Čapek v Prachaticích
Ze své cesty po Šumavě v září roku 1925 napsal Karel Čapek celkem pět textů. Jde o krátké črty, které byly takřka vzápětí uveřejněny v Lidových novinách coby cestopisné fejetony. Knižně tyto texty za Čapkova života nevyšly. Až v roce 1953 se objevily v posmrtně vydaném souboru s příhodným a půvabným názvem Obrázky z domova.
6. září 1925 se vydává Karel Čapek do Prachatic, města na pověstné solné Zlaté stezce. Olze Scheinpflugové odtud napsal:
Zas o stanici dál, je trochu zima na hříbky i na mne, následkem čehož se asi dost brzo vrátím. Jinak zdráv, nyní už sám, a vidím mnoho pěkného. No vida!
Pohlednici z Prachatic poslal náš poutník i Fráňovi Šrámkovi: Drahý pane Šrámku, zase jsem sebou hodil na opačnou stranu Čech, i tady je hezky. Nelze než souhlasit!
Na Zlaté stezce
Prachatice jsou nesporně chátrající město; od té doby, co se po Zlaté stezce přestala vozit z Pasova sůl, nemohou se jaksi vzpamatovat. Máte-li dosti odhodlanosti a trpělivosti, jeďte tam vlakem; jinak je lépe jít tam odněkud pěšky. Tedy je to tu staré a ošumělé, ale kdysi to bylo celé pomalované sgrafity a freskami; i tady bylo panství Rožmberků, kteří si patrně libovali v polychromii.
Staří prachatičtí měšťané pokryli celou radnici malbami a nápisy; zrovna uprostřed fronty je chlap, má v hubě větev a meč, na prsou lví hlavu, jednu tlapu medvědí a z dlaně sype peníze; nikdo neví, co to znamená. Pak tam jsou malovány všelijaké soudní scény; Prachatičtí zřejmě si potrpěli na vykonávání spravedlnosti, a proto tu jsou zobrazeny výkony Šalomounovy a pro zvláštní uspokojení počestných lidí výjev, jak jsou dva provinilci zaživa stahováni z kůže. Latinské nápisy velebí občanské ctnosti a správu obce, a jeden český nápis se končí klasickým dvojverším: Práwo pawuczynie se przirownáwá, gijž brauk prorazý, musska wnij zůstáwá.
Pak je pomalován i starý pivovar a řada jiných ctihodných domů; mnoho maleb už zašlo, a zašel i tajemný nápis na kostele: “Quam cito transit tumana loje”. Ano, lidská sláva polní tráva. Na kostelních vratech je viděti rány husitských seker a kopí, a je tam v levé lodi i příšerná kobka, v níž prý husité upálili pětaosmdesát prachatických katolíků; ti chtěli utéci oknem, ale jenom ohnuli mříže, kteréžto jsou tam doposud. Já tam vlezl; byl tam kaplan, kostelník a všelijaké kostelní haraburdí. Vedle kostela je prastará škola, do které prý chodil Jan Hus, a dokonce i Žižka.
Městečko je dosud uzavřeno hradbami jako tehdy; a jako tehdy svážejí se soumrakem krávy seno prachatických sedlačících měšťanů, zatímco soumarský zvon oplakává bývalou slávu Zlaté stezky. Nyní místo soumarů jezdí údolím Volyňky volarská dráha o jediném vagónku a s lokomotivou, která na každé stanici nabírá vodu a uhlí, aby dojela do druhé. Posléze dojede i do Volar; to je podivné město, kam kdysi nasadili Tyroláky, a ti si postavili tyrolské dřevěné město s tyrolskými nízkými střechami a kameny na nich a alpskými lukami dokola a s volarským jazykem, který se někdy podobá němčině. Pohříchu část Volar kdysi vyhořela; ale i tak Volaráci zůstaly Volaráky, jako by žili na ostrově, a Volaračky se nikdy nevyvdají z Volar, aby neroznesly volarské jmění z hnoje a dříví do světa. Volary neměly zastoupení na mírové konferenci; Volary by měly být volarským státem.
Zdroj: Lidové noviny – 27. 9. 1925, ČAPEK Karel – Od člověka k člověku I. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1988
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora