STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Obec Cudrovice
Do světa lesního ticha, k nádhernému toku divoké nespoutané řeky Blanice. Tam vás zavede putování liduprázdnou krajinou na východním úbočí šumavského Boubína. A jak bývá na Šumavě zvykem, kříže v zaniklé osadě přinutí poutníky k zamyšlení. Je to jeden z nejzapadlejších koutů Česka: údolí Blanice u Prachatic, tam, kde se terén začíná zvedat ze Šumavského podhůří do rozlehlého masivu Boubína.
Kraj odlehlých osad, malebné mozaiky lesů a podhorských luk a dalekých výhledů, kam výletníci zabloudí jen málokdy. Dnes jen holá stráň beze stopy obývání a jakéhokoliv života. Náhle bez historie, ale kolik takových bylo. Ztracené obce v pohraničí připomene nečekaný a zplanělý ovocný strom v lese, fragment náhrobku se švabachovým nápisem hozený do potoka, zápis v katastru, jenž již dlouho neodpovídá skutečnosti.
První zmínka o osadě pochází z roku 1456 a její tehdejší název Czudrowitze svědčí o českém původu. Během třicetileté války místní obyvatelé pravděpodobně zahynuli a od 2. poloviny 17. století se zde usazovali převážně Němci. V roce 1850 založil weiterský děkan Jan Matiáš Paule v Cudrovicích kostel Korunování Panny Marie, který se stal v roce 1894 kostelem farním. Při příležitosti povýšení na farnost v roce 1894 byly z dílny Rudolfa Pernera v Českých Budějovicích objednány tři zvony: Marie (309 kg), Vavřinec (169 kg) a Ferdinand (102 kg).
Na začátku 20. století byla ze sbírek místních obyvatel pořízena do kostela křížová cesta. V roce 1909 byly pro kostel zakoupeny starší varhany z 18. století stojící do té doby v kostele v Chrobolech. Dva největší zvony byly zabaveny pro válečné účely v roce 1916; nahrazeny byly postupně v letech 1923 a 1928. V roce 1871 zde vznikla škola. V roce 1910 v Cudrovicích stálo 20 domů se 140 obyvateli (všichni německé národnosti). Po 2. světové válce po vysídlení německých obyvatel zůstala vesnice prázdná.
Po roce 1949 se sem přistěhovalo několik nových obyvatel, ale v roce 1953 zanikl MNV a v roce 1956 Cudrovice definitivně zanikly. Domy i kostel byly srovnány se zemí. Do dnešních dnů se dochoval pietně upravený někdejší hřbitov, v roce 1993 byl na místě zbořeného kostela vztyčen velký dřevěný kříž a vedle něj byla později umístěna pamětní deska. Ze všeho bohatství, které Cudrovice měly, nezbylo zhola nic, jen ten hřbitůvek. A stejně tak dopadneme i my. Jednoho dne nebudeme vlastnit nic a zbude z nás jen troška prachu.
A přece nalezneme zvláštní stopu, která nás k hrdinovi své doby dovede. Jedná se o vzpomínky bývalé obyvatelky Prachatic, která se jako dívka vypravila v roce 1947 na výlet k Blanici. Mladí lidé narazili na přízračnou ves, skutečnou ves duchů. Domy ještě stály, ale nikdo tu nežil, vše bylo za těch pár let zarostlé, na stromech ovoce, které nikdo nesklízel. Domy nebyly zamčené a uvnitř pouze nepopsatelný nepořádek. To byly stopy po poválečných zlatokopech, kteří krajem prošli jako kobylky a zanechali po sobě jen zkázu. Výprava mladých lidí vešla také do kostela a zažili tam velké překvapení. Kostel byl v naprostém pořádku, na oltářích stály ve vázách luční květiny, dokonce růže, vše tu bylo pečlivě uklizeno. V totálním zmaru skutečná oáza normálního světa.
A v tu chvíli se ozvalo něco nečekaného. Neuvěřitelného. Shůry zazněly varhany. Tak tu přece kdosi žije! Z kruchty sestoupil stařičký farář a začal sloužit mši. Byl šťastný, že měl po několika letech komu. Mluvil česky, s německým přízvukem. Měl na sobě potrhaný ornát, a když mladí lidé sklopili oči, uviděli zcela zničené boty. Jeho chudoba byla zjevná. Zachovalo se i jeho jméno. Emil Hübsch. Jako rakouský občan nebyl odsunut, žil v liduprázdné vsi na faře. Jedinou obživou mu bylo mléko kozy a vejce od několika slepic. Držel tu jakousi duchovní stráž, každý den v liduprázdné vsi sloužil mši i s varhanním doprovodem.
Mladé výletníky překvapilo jeho jediné přání, chtěl tu zemřít. Mladí výletníci ještě po mnoha letech na podivuhodné setkání vzpomínali. Netušili, že se Emilu Hübschovi jeho jediné přání nesplnilo. Úřady, tušíme jaké, měly obavy, že německy mluvící farář bude poskytovat úkryt záškodníkům či počínající divoké emigraci. Starý opuštěný kněz by jistě špionážním centrálám předal cenné informace! O opuštěnosti, o bídě, o nutnosti setrvat, o bližních, kteří ho museli opustit. O krutosti osudu. Tak se rozhodlo o jeho přemístění do ústavu v Prachaticích. Odmítl. Kdo by se v liduprázdné vsi modlil? Tak byl nemilosrdně odvezen dosti daleko, kamsi k Ostravě, do domova pro přestárlé. Netuším, jaké násilí bylo použito. Ale i tam odmítl zůstat. Odešel z této země, ze své země, a odešel k příbuzným do Rakouska. Krátce na to byl opuštěný kostel zcela zplundrován, oltáře spolu s kazatelnou strženy a spáleny, přičinili se o to brigádníci z vedlejší vsi, krátce na to stavba kostela spolu se hřbitovem zanikla. To se Emil Hübsch nedozvěděl. Zdá se tedy, že být skutečných hrdinou své doby není nikdy lehké.
A ještě na konec pověst: Štědrá bílá paní. Na jednom statku v Cudrovicích se stále střídali hospodáři. Ani čtvrtému v pořadí se nedařilo. Sedlačením se neuživil, tak zkoušel navíc vázat košťata. Jednou si vyšel o postní neděli na proutí ke zříceninám hradu Hus. Když pak v Záblatí po domech nabízel své výrobky, objevila se před ním neznámá paní v bílém a ptala se ho, proč nebyl v neděli v kostele. Sedlák vyprávěl o své nouzi a dluzích, vždyť musí živit šest svých dětí. Paní ho vyslechla a zavedla ke hradu. Přišli k tajným dveřím, které se otevřely. Zde pod pod starou klenbou ležely hromady zlata střežené černým psem. Paní pokynula a chudák si naplnil kapsy i klobouk. Stal se tak bohatým a váženým mužem a nepromeškal už ani jednu.
Zdroj: Václav Vokolek – Český rozhlas Vltava, Štědrá bílá paní – Karl Hofer in Waldheimat, str. 105-7, 1925
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora