STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Maličký kousek Alp ve Volarech
Ano, Wallingři, tak se obyvatelům starých Volar říkalo… Každopádně si zde tito lidé vytvořili zvláštní společnost, která se v mnohém od svého okolí odlišovala a dbala na to, aby si své zvyky uchovala. Lidé z okolního kraje označovali Volaráky za „šumavské Číňany“; natolik se jim jevili odlišní a nesrozumitelní. Se spisovnou němčinou jste se ve Volarech nedomluvili; zdejší dialekt byl až bizarní… Staré volarské rody byly konzervativní, držely se místa a tradiční sounáležitosti.
Zvláštní pozornosti si v tomto ohledu zasluhují ještě obyvatelé Volar, řečení i “Wallinger”. Volarští, tj. ti, co obývají samo město na Zlaté stezce a jeho nejbližší okolí, jsou pravděpodobně zbytkem německých praobyvatel české země, kteří se před pronikajícími Čechy uchýlili do šumavské divočiny. Řečí a mravy se Volarští podstatně odlišují od ostatního německého obyvatelstva Šumavy, jak se odjakživa příkře uzavírali sousedním osadám, nestrpěli mezi sebou nijakého cizince a uzavírali sňatky jen mezi sebou navzájem.
Řeč je pro cizince čímsi naprosto nesrozumitelným a má v sobě mnoho ozvuků staroněmčiny. Vyznačuje se protahováním samohlásek, hromadným polykáním souhlásek a mnohými zdrobnělinami. Mnohá slovní označení jsou velmi nezvyklá, jiná jsou zřejmě vypůjčena z češtiny. Možná by zevrubné studium tohoto místního nářečí, stejně jako dosud zachovalých lidových pověstí a zvyků vneslo více světla do nejasností kolem původu tohoto svérázného nárůdku, o němž nelze zatím činit nijaký závěr.
Budiž konečně připomenuto, že mezi Volarskými jsou ještě víc než mezi ostatními šumavskými venkovany oblíbeny posměšné přezdívky a jsou tu něčím tak běžným, že se alespoň dříve po někom z Volar nedalo vůbec doptat jeho vlastním jménem. Také nezvykle znějící křestní jména ženská jako Scholastica, Emerentia, Euphrosyne, Hermenegild, Bibiana, z mužských zase třeba Severin, Peregrin, Kosmas, Isidor aj. tu došla obecného rozšíření, což prý pochází od toho, že jeden z volarských farářů poté, co se marně snažil vymýtit předtím oblíbená jména “Seppl” a “Franzl” pro chlapce, potažmo “Annemarie” či “Mariafranzl” pro děvčata, vnutil prostě každému z pokřtěných novorozenců jméno toho svatého v katolickém kalendáři, na jehož den narození dítěte právě připadlo.
Kolonisté z rakouského Tyrolska s sebou v šestnáctém století na Šumavu přinesli alpskou architekturu dřevěného vesnického domu, který má všechny hospodářské prostory pod jednou střechou. Na území Čech nezvyklý typ domu začali stavět protestantští horští dobytkáři, kteří přišli do Volar v 16. století z Tyrolska nebo Štýrska. Ojedinělý typ venkovského dřevěného domu, jenž se vyskytuje v šumavském městě Volary, které proto někdy bylo nazýváno „alpským městečkem na Šumavě“. Mimo Volary se vyskytuje ještě v sousední obci Dobrá a další jeden dům se nachází v Železné Rudě. Další, do současnosti nedochované domy, se nacházely v Českých Žlebech, Lenoře, Hůrce a Vimperku.
Městečkem ze dřeva byly Volary do roku 1863. V tom roce zničil obrovský požár místní kostel a k tomu 61 domů na levé straně potoka , čímž lehla popelem asi čtvrtina města. Částí, které zůstaly, byly však údajně až do roku 1946 největším souborem dřevěných staveb ve střední Evropě. Nízké domy s rázovitou architekturou představovaly selskou horskou usedlost tzv. alpského typu, vyznačující se soustředěním celého hospodářství v jediném domovním celku pod mohutnou širokou společnou střechou. Stavělo se pouze ze starých jedlí nebo smrků, vzrostlých na chráněných a stinných místech a poražených za přibývajícího Měsíce v době, kdy měly nejméně mízy. Takto získané dřevo odolalo po staletí práchnivění.
Stavení se budovala různými způsoby a v rozličných velikostech. Často stála tak blízko u sebe, že se jejich ploché střechy překrývaly. Většinou šlo o stavby přízemní se širokým vjezdem či vchodem z ulice, vedoucím obvykle středem domu na štítové straně. Leckde, zvlášť v domech v horní části města a po obou stranách potoka, se vchod nacházel na okapové straně. Jestliže byl dům jednopatrový, vedly z průčelí strany schody na pavláčku, která se nacházela pod štítem celé šíře domu. Pavláčky mělo od konce 19. století často vyřezávané zábradlí. Některé domy byly na návětrné straně kryty šindelem a měly vnější stěny až po střechu obloženy nasekaným palivovým dřívím, jen prostor pro malá okénka zůstával volný.
Vnitřek budov, vyznačující se úzkostlivou čistotou a pořádkem (i dřeváky byly ponechávány na chodbě s podlahou z udusané hlíny), měl předsíň, která rozdělovala dům s kameny zatíženou střechou na dvě nestejné části: ve větší měl hospodář obytný prostor, v menší byl výměnek, chlévy a uskladněná píce. V obytné části se jedlo a spalo. V rohu stála velká kachlová kamna, spojená s pecí a se sousední, z chodby přístupnou, černou kuchyní, kde byla často i udírna. V protilehlém rohu byl stůl a pod okny podél stěn lavice. Vnitřní zařízení tvořily dále malované truhly, skříně a postele, v mnoha domech stával i tkalcovský stav. Jen málokde byl sklep – pouze v komoře bývala jáma na uskladnění brambor, které vedle zelí, mléka a sýrů bývaly hlavním pokrmem obyvatel. Nad obytnou místností byla půda, přístupná po jednoduchém schodišti z chodby domu nebo ze dvora. Tady se uskladňovalo vymlácené obilí, v dřevěných truhlách pak plátno, ošacení. V létě sem lidé odkládali tkalcovský stav.
Důvěřivost tehdejších lidí v naprostou poctivost sousedů byla taková, že své domy nezamykali ani když odcházeli na seno nebo do lesa. Při nezamčených dveřích spali celou noc. Mnohé z domů byly renovovány ještě v 18. století v době, kdy se volarští soudili s vrchností o právo těžby dřeva z okolních lesů. Volarské domy měly svá domovní jména. Ta odkazovala zpravidla na jméno stavitele domu, i když se později majitel změnil. Někdy odkazují na křestní jméno, přezdívku nebo i jméno posměšné. Obyvatelé Volar používali často spíše jméno „po chalupě“ než své skutečné příjmení.
A na konec ještě pověst: Zlaté uhlíky. Na jihozápadním konci šumavského městečka Volary stojí starý kříž. Na tom místě se občas ukazuje podivné světlo, které značí, že je tam zakopaný poklad. Jednou tudy kráčela na sklonku dne dělnice z blízké vsi. Tu uviděla na cestě oheň a byla ráda, že se u něj ohřeje, neboť jí bylo zima. Když se ohřála, vzala si na cestu pár uhlíků do dlaně. Jde, uhlíky přehazuje z ruky do ruky, až jí vyhasly. Chtěla je proto odhodit a vtom vidí, že se proměnily v lesklé zlaťáky. Ačkoli se zachvěla hrůzou, přece pospíchala nazpátek k čarovnému ohni, ale po tom již nebylo ani památky. Jen pustý kříž se tyčil do tmy.
Zdroj: MENCL, Václav. Lidová architektura v Československu. Praha: Academia, 1980. 630 s. Kapitola Alpský dům v Pošumaví, Zlaté uhlíky Poutník od Otavy, R 2, Č 9, 1859
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora