STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Z historie Volar
Soumaři potřebovali na 90 kilometrů dlouhé cestě z Pasova do Prachatic nějaké místo odpočinku a občerstvení, jakož i pokojné přístřeší za noci a špatného počasí pro sebe i svá zvířata. Vůz, koně a jejich postroje si ovšem žádaly péče a oprav koláře, kováře a sedláře. Z toho plynula nezbytnost zbudovat na příhodných místech a v příhodných vzdálenostech noclehy s potřebným vybavením, ať už se jim říkalo herberky či zájezdní hospody. Skutečnost, že se mnohá taková zastavení během času vyvinula a rozrostla na mýtnice, celnice či celé tržní osady se vším hospodářským zázemím, je nasnadě.
Podobný “herberk”, který v sobě nesl zárodek samým jeho účelem naznačeného rozvoje, mohl vzniknout tu na jižním úpatí hory Bobík . Poloha hluboko v srdci lesa přinesla mu jak se zdá i jméno Wallern; pro tento předpoklad hovoří listinná svědectví o jiných místech téhož jména a podobné polohy v někdejším podobně lesnatém území.
Nejstarší dochované jméno dnešních Volar je německé Wallern z roku 1359. Jeho původ bývá vykládán jako pocházející z německého nářečního spojení ze den waldaeren = „u lesních obyvatelů“, v němž bylo bavorským nářečím změněno -ld- na -ll-. Hláskovou a slovotvornou adaptací z něj mělo pak vzniknout české jméno, které je poprvé zmiňováno v roce 1444 jako Wolari.
Uprostřed luk, plání a lesů mezi tisícimetrovými šumavskými vrcholy leží město na hranici kulturních vlivů i obchodních cest. Patří k důležitým komunikačním uzlům, neboť je křižovatkou silnic vedoucích k Prachaticím, Strážnému, Lipnu a pokračujících až do Německa. Dějinný obraz města je ovšem mnohem bohatší, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejstarší písemný záznam pochází ze 14. století, kdy roku 1359 je mezi členy městské rady Prachatic jmenován jakýsi Ondřej z Volar. Po roce 1421 se držiteli města stalo postupně několik drobných šlechticů. Město bylo založeno ve třináctém století v rámci kolonizace Šumavy.
Dějinný obraz města je ovšem mnohem bohatší, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejstarší písemný záznam pochází ze 14. století, kdy roku 1359 je mezi členy městské rady Prachatic jmenován jakýsi Ondřej z Volar. Po roce 1421 se držiteli města stalo postupně několik drobných šlechticů. Nejznámějším se stal Jan Smil z Křemže, jihočeský zeman, původně ve službách pana Oldřicha z Rožmberka. Neutěšená hospodářská a finanční situace rožmberského rodu donutila posledního Rožmberka prodat v roce 1600 Volary císaři Rudolfu II.
Za třicetileté války představovaly Volary významný strategický bod. Hned po vypuknutí povstání sem v zimě 1618 vyslal císařský generál Buquoy jízdu s pěchotou, které se města se stavovskou posádkou podařilo dobýt. V roce 1641 přitáhli k městským hradbám Švédové, před nimiž císařští ze strachu z obklíčení Volary opustili. Po vítězné bitvě císařských na Bílé hoře v roce 1620 nastoupila silná vlna rekatolizace. Historickou událostí byl 30. duben 1871, kdy rozhodnutím císaře Františka Josefa byly Volary prohlášeny městem.
Za svůj rozkvět ve velké obchodní centrum vděčí městečko výhodné poloze na Zlaté stezce, staré solné cestě, vedoucí z Pasova přes Waldkirchen a Volary na Prachatice. Týdně po ní přešlo na stovky soumarů s nejrůznějším zbožím. Soumarský obchod byl také hlavním zaměstnáním volarských. Avšak už v době slávy provozu na obchodní tepně byli volarští známi chovem dobytka, pro který byly na rozlehlých bažinách a mokřadech příhodné podmínky.
Volary byly největší soumarské sídliště na české části prachatické větve Zlaté stezky a prožívaly velký rozmach. Sloužily jako místo odpočinku a přenocování soumarů, kteří na „nákladních“ koních dováželi po významné středověké dopravní cestě z Pasova do Prachatic sůl a jiné zboží. Trase stezky se přizpůsobil i ulicovitý tvar náměstí. Ve vrcholné době, v 16. století, tu bylo 13 hostinských, 4 kováři a sídlila tu řada soumarských rodin.
Na přelomu 16. a 17. století využívali Volarští listiny Petra Voka, podle níž směli odebrat vozy s nákladem i koně kupcům, kteří se odchýlili z předepsaného směru stezky a vyhnuli se Volarům. Když v roce 1692 císař Leopold I. dovoz soli zakázal, vrátili se obyvatelé k původnímu zaměstnání, v němž dosáhli zvučného jména nejenom po Čechách, ale i v sousedních zemích. Jenom samotná Praha zkonzumovala ročně na 500 kusů jatečného dobytka z Volar. Také však pěstování lnu,tkalcovství a obchod s plátnem zaujímaly důležité místo v životě Volar.
Polohu města uprostřed hlubokých lesů v údolí pod Bobíkem charakterizuje erb ze 16. století, v němž na horském močále stojí čtyři jedle. Díky svému umístění získali volarští v roce 1506 od rožmberské vrchnosti právo bezplatného užívání stavebního a palivového dříví, a tak ze dřeva stavěli nejenom seníky v okolí, tolik symbolizující zdejší krajinu, ale ohrazovali jím i pole, ale především si z něho budovali obytné domy. Takových domů bylo plné město. Zůstalo však s podivem, že i přes jistě výjimečnou dřevařskou zručnost místních, se ve městě nenacházel ve starších dobách ani jeden tesařský mistr. Daňová listina z roku 1654 uvádí mezi živnostníky sice dva zedníky, ale žádného tesaře. To znamená, že téměř každý Volarák rozuměl tesařině a že si volarští svá obydlí a seníky stavěli sami.
Teprve v roce 1713 se dozvídáme o jakémsi Veithovi Kindermacherovi, který však neměl žádné učedníky a vydělával pouze 12 zlatých ročně, jak lze zjistit ze živnostenského listu. Protože jen ze samotné tesařiny nemohl být živ, byl současně truhlářem a k tomu měl ještě malé hospodářství. Chov dobytka býval chloubou Volar, podle chovatelů volů dostalo nejspíš město i své jméno. Voli byli sice pomalejší nežli koně, ale naopak silnější a klidnější, což v horských podmínkách bylo důležitější.
V polovině 19. století se z Volar vyváželo na maso do Prahy, Lince a Vídně 20 až 30 volů týdně. V roce 1910 se ve Volarech chovalo pouze 52 koní, ale zato přes 2 000 kusů hovězího dobytka. Volary měly 400 hektarů polí, avšak na 2000 hektarů pastvin. Na lukách v okolí města stávalo na 500 roubených seníků. Seno z nich se do města sváželo až v zimě na saních poté, co podmáčené louky zmrzly. Nejstarší dochované pocházejí z 18. století a byly stavěny bez jediného kovového hřebíku. Jak praví citát: „Seno tu bylo zlatem a krávy zlatým prasetem. Jim a dřevu se tu podřizovalo všechno!“
A ještě pověst: Mušle zvaná Wetterhorn. V jenom starém volarském rodě se uchovávala zázračná mušle. Ta uměla svým zvukem zahánět zlé počasí, bouře i krupobití. Byl v ní ukryt lístek s dávným příběhem, který se udál v roce 1661 při cestě z Benátek do Málagy. Tenkráte v bouři ztroskotala loď a jen několik námořníků se zachránilo na blízkém ostrově. Jeden muž nalezl na pobřeží podivnou mušli a maně na ní zatroubil. V tom okamžiku bouře ustala a zvuk mušle se nesl daleko na moře, kde ji uslyšel kapitán jedné lodi a trosečníky zachránil. Spásné vlastnosti tohoto mořského rohu později potvrdil papež Alexandr III., když mušli posvětil. Jak se však dostala do Volar, o tom není žádná povědomost. Údajně je o řečené “wetterhorn” zmínka i ve volarské “kronice”, která se dochovala v Šumavském muzeu v Pasově, že někdejší šumavští pastýři zaháněli troubením na “wetterhorn” horské bouřky.
Zdroj: LUTTERER, Ivan; ŠRÁMEK, Rudolf. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1997. 318 s. Mušle zvaná Wetterhorn – Herbert Kössl
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora