Z ARCHIVŮ A KRONIK: Obložený chlebíček
Obložený chlebíček je naše národní specialita. Zatímco ve světě svádí mezi sebou bitvy obložené bagety a sendviče, u nás se dobré lahůdkářství pozná podle obloženého pečiva, které nemůžete jen tak přikusovat po cestě do práce, ale ke kterému si musíte chvíli sednout, zapomenout na počasí za okny a nechat se unést mistrovskou kombinací přítomných chutí, případně také okomentovat kvalitu a čerstvost majonézy.
Silvestr bez chlebíčku si u nás snad nelze vůbec představit. Také výběr je široký a záleží jen na tom, jakým chutím dáme přednost. Chlebíčky známe všichni, ale jejich původ zůstává zahalen tajemstvím. Vymyslel je lord Sandwich, Napoleon, nebo dokonce již staří Římané? Pojďme se na historii veky s šunkou, vajíčkem, pomazánkou či lososem podívat trochu podrobněji. Obložené chleby přivedla na svět roku 1733 vlastně prachsprostá lenost. Lord Sandwich byl totiž tak náruživým hráčem karbanu, že se nenamáhal chodit k jídlu a požádal svého sluhu, aby mu jen tak mezi krajíce chleba vložil plátek masa. A první obložený chléb byl na světě! Lordovi přátelé sice tvrdili, že obložené chleby konzumovali již staří Římané a nápad to tak určitě není původní, ale všichni známe to přísloví o kyselých hroznech…
Obložený chléb si oblíbil i mlsný Napoleon, který při vymýšlení bojových strategií neměl čas vysedávat u hodovního stolu. Nechával si tedy přinášet chléb s masem, a aby pěkně viděl, čím je obložený, požádal o odstranění vrchního krajíce. Do konce 18. století se „otevřené sendviče“ staly velice oblíbené a jejich sláva rostla nejen mezi šlechtou, ale i prostými lidmi. Ti si je oblíbili hlavně při cestování vlakem jako praktickou svačinu. Trvalo další desetiletí, než se chleby v obložené podobě dostaly i na naše území. A nutno říct, že nad chlebíčky, v jaké podobě k nám dorazily na konci devatenáctého století, bychom se dnes asi spíš ušklíbali. Skládaly se totiž z plátku černého chleba se slanečkem a cibulí.
A tak jsme si museli na změnu a vylepšení i pro gurmány ještě zhruba dvě desítky let počkat. Do jisté míry je obložený chlebíček skutečně českým vynálezem. Stojí za ním lahůdkář Jan Paukert, který jej poprvé vytvořil v roce 1916. Nikoli však z vlastního popudu. Přiměl jej k tomu malíř Jan Skramlík, který u Paukertů pracoval na výzdobě vinárny. Při práci dostal chuť něco zakousnout, nevyhovovaly mu však tehdy běžně podávané malé jednohubky. Dožadoval se něčeho na „dvě nebo tři kousnutí“. A dostal chlebíček.
Záhy se novinka uchytila i v Paukertově vyhlášeném lahůdkářství na Národní třídě, v té době jednom z nejlepších v Evropě. Za první republiky jej navštěvovala společenská smetánka: Ema Destinnová, Tomáš G. Masaryk, Lída Baarová, Hugo Haas či Vlasta Burian, který si prý chlebíčky zamiloval natolik, že v lahůdkářství u Paukertů pořádal chlebíčkové party pro své přátele. Tehdy ostatně chlebíček nebyla žádná laciná záležitost. Kromě domácí majonézy se zdobily lanýži, uzeným jazykem, husími játry či humrem, což byla právě specialita Paukertova lahůdkářství.
Záhy však chlebíčky začali nabízet i další lahůdkáři, a postupně se rozšířily po celé republice. Chlebíčky sehrály i důležitou roli v nacistickém odboji. 18. září 1941, během týdne bojkotu protektorátního tisku, byl předseda protektorátní vlády Alois Eliáš nucen přijmout tzv. aktivistickou sedmičku šéfredaktorů, kteří se dali do služeb nacistického režimu – psali propagandistické texty a sympatizovali s Němci. Tito novináři měli totiž pocit, že je protektorátní vláda dostatečně nepodporuje, proto si vyžádali setkání s předsedou. Eliáš neponechal nic náhodě a pro novináře připravil pohoštění – chlebíčky, které předtím, než je servíroval, nechal přítelem, bakteriologem Františkem Patočkou, napustit bakteriemi tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu.
U většiny novinářů se brzy objevily zdravotní problémy. Jeden z nich – Karel Lažnovský, který snědl chlebíčků nejvíce, otravě o tři týdny později podlehl. Nacistická propaganda jeho úmrtí označila za politickou vraždu a z kolaborantského novináře udělala mučedníka, po němž později pojmenovali dnešní Rašínovo nábřeží dokonce i novinářskou cenu. Eliášovi byla vina nakonec prokázána. Za svou odbojovou činnost byl nacisty popraven.
Ovšem všeho do času – v padesátých letech je slavné lahůdkářství znárodněno a zlaté české ručičky tentokrát už v domácnostech s kreativitou sobě vlastní krájí veku, mažou máslo, motají salám do ruliček a rozmisťují ingredience. Kde je konec lanýžům! Drahé lahůdky nahrazuje levnější salám, domácí majonézu zaskakuje pomazánka. Ale Češi si dokáží poradit. Chlebíčky totiž kvůli nedostatku surovin v obchodech nabízejí fantastický prostor kuchařské kreativitě a vlastní chlebíčkovou variaci si Češi tvoří i bez humrů. Každopádně jak je vidět, na chlebíčky režimy a jejich změny neplatí. Přežily až do porevoluční doby. Na špici oblíbenosti se dnes drží chlebíček šunkový s hermelínovým.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora