STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O Štědrém dnu

Kouzlo vánoční
Ó neříkejte, že jen svátkem dětí
jsou Vánoce, spíš dětmi jsme my zase;
za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se
o půlnoci, kus bytosti všem letí.
Vše známe to již takřka po paměti
a neklamem se v světel, cetek jase,
a víme, jak vše v krátkém zvšední čase,
však „Narodil se“ umíme přec pěti.
A cosi taje v nejtvrdší té hrudi
a cosi jihne v nejchladnějším oku
a cosi v nejtemnější duši zpívá
i tomu, kdo se po celý rok trudí,
cos plá jak paprsk duše ve hluboku:
To Mladost oknem vzpomínky se dívá.
Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Hraniční hory, které oddělují českou kotlinu od německých sousedů, i podhůří Šumavy obývali vždy lidé s tuhým kořínkem. Na rozdíl od obyvatel krajů položených v nížině se museli vypořádat s méně příznivým podnebím a zajištění živobytí je tak stálo dvojnásobné úsilí. Možná proto uměli lépe a intenzivněji slavit – a to i nejkrásnější svátky v roce – Vánoce.

Konečně je tu. Dětmi i dospělými tolik očekávaný den v roce. Na žádný jiný den se netěšíme tolik, jako právě na 24. prosince. Tento tradiční svátek provází mnoho tradic, ale i pověr. Na Štědrý den si všichni přejeme především pokoj lidem dobré vůle.

Štědrý den je svátek, který byl navíc vždy nejvíce ze všech svátků obohacen o zvyky a obyčeje, snad také proto, že v tom mrazivém období snila příroda svůj tichý sen a nebylo jediného zemědělce – a tehdy jich byla na venkově převážná většina, který by ji mohl, nebo snad dokonce chtěl z toho spánku probudit. Štědrý den se stal jedním z osudových bodů roku, byl naplněn věštěním, které se zaměřovalo na úrodu, počasí, na poznání lidských osudů.

Štědrý den od časů baroka, a mnohde až do druhé světové války, začínal ráno poslední adventní mší. Hned ráno, na Štědrý den, se lidé chodili umývat studenou pramenitou vodou s vírou, že tak ochrání své zdraví. Touto vodou se potom vykrápělo i stavení. O půlnoci potom, když se rozezněly kostelní zvony, se hladina vody měnila v kouzelné zrcadlo, které zjevovalo budoucnost. Dívky mohly spatřit i tvář svého budoucího ženicha. Na Vánoce se myslelo na celé hospodářství.

Ráno se drůbeži, kterou krmila vždy hospodyňka, nasypalo do kruhu vyznačeného řetězem, aby drůbež držela v hejnu a nezanášela. Slepice dostávaly hrách, aby snášely kulatější vajíčka. Ani kohouti a houseři neostrouhali. Ti dostávali česnek, aby byli při síle. Česnek jedl i dobytek, a to ještě před prvním krmením. Sladkého a tučného mléka v následujícím roce se poté v hospodářství dočkali, dala-li hospodyně před večeří krávám a kozám jablko a ořechy. Věřilo se, že i počasí na následující rok se dá na Štědrý den vyvěštit. Hospodář k tomu potřeboval jednu cibuli. Dvanáct jejích plátků osolil a podle toho, který plátek zvlhl usoudil, který měsíc bude suchý a který naopak deštivý.

O Vánocích se myslelo i na stromy. Aby i nadále plodily, ovazovaly se jejich kmeny slámou, ošlehávaly metlou, s níž se vymetala pec po vánočním pečení či se oklepával vařečkou. Stejný význam měl i další zvyk, kdy si hospodyňka o kmen utírala ruce od těsta. Do půdy se potom zakopávaly kosti a zbytky ze štědrovečerní večeře. K ohni měli lidé vždy úctu a byl opečovávaný. Právě o Štědrém večeru se do ohně házely drobečky, aby se nasytil a ani v příštím roce neškodil. Lidé se striktně drželi toho, že se oheň, ani žhavé uhlíky nesmějí z domu vynášet pryč, protože to znamenalo, že se z domů odnáší štěstí.

Co se kouře týká, na Vánoce se vykuřovala nejen stavení, ale i včelíny, stáje a chlévy, aby vše bylo očištěno. Tohoto rituálu se zúčastňovali i kněží. Složení štědrovečerní večeře se mění, staré recepty nahrazují ty současnější a každá rodina dodržuje jiné obyčeje u společného stolu. Tradice se dochovaly z dob, kdy se věřilo, že tajemný Štědrý den i večer má zvláštní moc a prováděním různých magických úkonů zajistí štěstí a zdraví členům rodiny, bohatou úrodu a prospívající dobytek.

K večeři se zasedalo, až když se na nebi objevila první hvězda. Někde se s večeří čekalo, až zatroubí pastýři. Před tím, než se začalo jíst, se všichni pomodlili, vzpomněli na své blízké. Slavnostní stůl se prostíral pro sudý počet osob, když byl počet členů domácnosti lichý, prostřel se jeden talíř prázdný. Podle lidové pověry chodí smrt těsně před večeří obhlížet stoly a kde by napočítala lichý počet talířů, tam by se v následujícím roce pro někoho vrátila. Někdy se také talíř navíc přidával pro náhodného kolemjdoucího nebo jako vzpomínka na ty, kdo už ke společné tabuli nezasednou.

Samotný stůl se pak obtočil řetězem nebo provazem, mělo to chránit stáda dobytka před šelmami, majetek před zloději a také zajišťovat soudržnost rodiny po celý rok. Na roh stolu se kladla ošatka s chlebem, aby měla rodina po celý rok do úst, na jiný pak miska se vzorky úrody, aby i do budoucna pole dala mnoho plodin. Na třetí roh se dávaly peníze, slibující blahobyt, a na poslední miska se zbytky jídla pro dobytek a drůbež. Od stolu se nesměl nikdo zvednou, dokud všichni nedojedli, jinak se věřilo, že by se příští rok rodina nesešla celá.

Večeře se zahajovala společnou modlitbou a vzpomínkou na vše, co minulý rok přinesl. Nejprve přišel na talíř hrách, protože klíček hrachu má podobu kalichu a podle tradice spojoval všechny stolovníky v dobrém i zlém. Hospodyně odebrala z mísy hrachu po lžíci pro každé z domácích zvířat, potom si podle vážnosti a stáří nabírali ostatní. Dalším chodem byla polévka pro sílu, následovala čočka, aby byly peníze, potom kuba a masitý pokrm. Tam, kde měli kapra si schovali lesklé šupiny, aby jim přinesly v příštím roce peníze. Jako dezert se po štědrovečerní večeři servírovala vánočka a cukroví. Pila se bílá káva, čaj, pivo, víno či pálenka pro dobré trávení. Kosti se odkládaly zvlášť a po večeři se zakopávaly pod ovocné stromy, aby příští rok byla zase úroda a zbytky večeře se rozdělili mezi dobytek.

Na každého se pamatovalo, jak praví verše ze známé básně: „Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku? Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce; kohoutovi česneku, hrachu jeho družce. Ovocnému stromoví od večeře kosti a zlatoušky na stěnu tomu, kdo se postí“. (K. J. Erben, Štědrý večer). Již pradávno lidé věděli, že jablka jsou zdravá. Při večeři na Štědrý den plnila ale, ještě jiný úkol. Zvykem bylo společné jedení jablka, aby rodina i s čeledí zůstala svorná. Po večeři si jablko všichni oloupali a podle délky slupky se usuzovalo, jak dlouho budou živí. Nakonec se jablko rozkrojilo na půl. Dokonalá hvězdička při průřezů jádřincem značila štěstí a zdraví, narušená problémy a křížek příchod smrti. Ořech byl vždy považován za věšteckou plodinu.

Po večeři, tak jak to známe dnes, se ze skořápek vytvořily malé lodičky se svíčkami a pouštěly se po vodě. Tato lodička byla symbolem životní cesty a plamínek zastupoval lidský život. Protože u večeře musel být klid a ticho, vše se vynahradilo po ní. Všude po vsích a ve městech se ozývalo bouchání a střílení. Takto lidé projevovali radost a veselí, ale především věřili, že tímto zvykem zaženou temné síly. Jakmile se začaly slavit Vánoce, ulicemi a po vsi chodili mladíci a práskali biči, ponocní a pastýři vytrubovali, střílelo se z pušek a bouchalo dynamitem. Lití olova je jeden z nejznámějších a nejstarších zvyků, který s jistou přestávkou během dvou světových válek přetrval až do dnešních dnů, kdy v mnoha rodinách opět ožívá a vzbuzuje napětí nejen u dětí, ale i dospělých, kteří touží poodhalit svou budoucnost.

Oživte i vy starý vánoční zvyk a zjistěte podle tvaru vylitého olůvka, co vás v následujícím roce čeká a nemine! S trochou fantazie nebo pomocí výkladového slovníku to zvládne každý. Podobně se dala blízkost svatby určit podle hromady polen u kamen. Když jich byl sudý počet, byly vdavky na spadnutí. Dále podle polínek děvčata hádala charakter manžela. Naslepo sáhla do hromady polínek a pokud vytáhla polínko hladké, čekal ji muž, který bude hodný.

Dodnes známým zvykem je třesení stromem v sadě po setmění. Dívky při něm odříkávaly říkanku: „Třesu třesu bez, ozvi se mi pes, ozvi se mi na tu stranu, kam se jistě dostanu.“ Ze které strany zaštěkal pes, tak odtud měl přijít budoucí manžel. V chalupách se na Štědrý den hrávala také hra na štěstí. K ní byly třeba tři talíře, hrst hlíny, hřeben a mince. Člověk, který hrál, musel odejít do sousední místnosti. Oni mu připravili pod jeden talíř hlínu, pod druhý hřebe, pod třetí peníze. On je obracel. Pokud byla pod vybraným talířem hlína, čekala člověka nemoc. Pokud hřeben, tak bída, protože ten symbolizoval vši. Štěstí prý čekalo toho, kdo našel pod talířem minci.

Už tehdy se lidé o Štědrém dnu postili, dokud neuviděli první hvězdu, a chystali dárky. Ovšem Jan z Holešova dokládá, že se věnovali i jiným radostem: „Jedni služebníci ďáblovi se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou mít v kostkách štěstí po celý rok.“ A protože jsou lidé se svými slabostmi ve všech dobách zhruba stejní, ani v dávné minulosti nemusely být vánoční svátky zrovna idylické.

První svědectví o českých Vánocích sepsal Jan z Holešova ve 14. století. Líčil obyčej rozestýlat v sednici slámu jako v chlévu, v němž Marie porodila syna. A také varoval: „Ať si pováží ti, kdo v té slámě prostřené tropí rozpustilosti a bujnosti, jaké neúcty se dopouštějí ku památce bohorodičky.“ K zákazům patřil i zákaz smíchu, hlasitého hovoru a také – kýchání. Původně neměli Čechové jíst ani maso. To ovšem na ně bylo příliš. Často se totiž právě na Štědrý den chystali na zabijačku. Vlastní večeři se říkalo výstižně obžerná nebo tlustá. Ve středověku to byly oplatky s medem a česnekem, houbová polévka, tzv. kuba z krupek a hřibů modráků, vařené ovoce, vepřová pečeně, ryby. K večeři patřila i magie – čeledíni museli ve stáji sníst forbačku, vánoční koláč, „aby statky dobře žraly“. V panských domech byla situace jiná. „Hrách a kroupy to sluší na sedláky a troupy,“ nemilosrdně hlásal popěvek z 16. století. A hrách a kroupy si panstvo rozhodně nedopřávalo. Jedla se sekaná a telecí maso, pečený nadívaný beránek, maso na roštu zahušťované chlebem. Cibuli pod maso předkové nesmažili, ale vařili a dusili ji.

Oblíbenými jídly byli raci, hlemýždi, ústřice a vodní ptactvo. Panstvo upřednostňovalo štiky před kapry. Smažené ryby pronikly na stůl až v 19. století. V 16. století se slavnostní večeře skládala až z osmi chodů, což leckdy zmohlo i zdatné jedlíky. Historik a spisovatel Zikmund Winter o tom prohlásil, že „kdyby pozřel to, co naši staří, ulehl by okamžitě na sofa a oznámil blízkým, jaké strofy chce mít na pomníku“. Také mravokárce Jan Milíč z Kroměříže se už ve 14. století děsil obžerství a zapsal si: „Žijeme v hrůzné době, kdy i ti, kteří jedí k slavnostnímu obědu čtyři jídla, jsou nazýváni jídelními abstinenty.“

Takové bývaly Vánoce kdysi, plné zvyků a tradic, z nichž dnes jich lidé dodržují již jen velmi málo.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora