STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Adventní čekání na Lucii

Svátek svaté Lucie značí brzký příchod zimy. Svatá Lucie je pro lidi obvykle symbolem dlouhých nocích, které nastávají v období zimního slunovratu. Na její svátek se ale vážou i pověry.

My k vám všichni přicházíme svatou Lucií.
Co ona zkusit musela, to snad každý ví.
Nechtěla si krále vzít, zvolila raděj umřít,
nežli svého Krista Pána měla by zapřít.
Hospodáři s hospodyní, my vás prosíme,
dovolte nám pracovati ve vašem domě.
Na rok vám poklidíme, až svou práci skončíme,
potom zase s Pánem Bohem pryč odejdeme.
My vám všechny děkujeme za tu zdvořilost,
kterou jste nám prokázali, máme na tom dost.
My vám všechny děkujem, štěstí zdraví vám přejem,
jednou v nebeském království, ať se všichni sejdem.

Svatá Lucie, noci upije a dne nepřidá – tohle lidové moudro zná snad každý, málokdo však ví, jak to s ním vlastně je a my vám to prozradíme. Toto lidové moudro zná snad každý, málokdo však ví, jak to s ním vlastně je. Rčení pochází ze středověku, z dob, kdy lidé používali juliánský kalendář a zimní slunovrat připadal na 13. prosince. V 16. století se začal používat přesnější gregoriánský kalendář a slunovrat se o několik dní posunul. Přesto je na rčení mnoho pravdy, což můžeme pozorovat na východech slunce.

Do svátku svaté Lucie vychází slunce čím dál později a večer zapadá dříve než předchozí den – noci se prodlužují. Ale poté začíná slunce zapadat později, takže je odpoledne déle vidět. Přitom však až do slunovratu je východ slunce čím dál později, takže noci se nezkracují. Že Lucie slaví svátek právě v tomto období, není žádná náhoda, jak by se mohlo zdát. Jméno Lucie i jeho varianty Lucia nebo Luciana mají původ v latinském slově lux, což znamená světlo. Jméno Lucie se tak překládá jako světlá nebo zářící. Každá Lucie má v sobě onu jiskru, která jí dodává lesk.

Svátek svaté Lucie patřil k pěkným adventním zvykům, jehož oslavy už ale pomalu vymizely. Podle nejstarší dochované zprávy o obchůzkách Lucek v díle Jana Jakuba Ryby z roku 1804 Lucky “trestaly” děti. Lucka byla bíle zahalená a s maskovanou tváří, ztělesňovala strach a hrůzu. Navštěvovala jednotlivá stavení a strašila děti, že jim rozpáře břicho nožem, když se o adventu nebudou postit. Jinde chodilo Lucek více a dětem, které byly hodné, daly malý dárek, zatímco ty zlobivé vyšlehaly metlou.

V jiných místech naší země zase byla Lucka stará, hrbatá žena, které obličej zakrývala maska. Ta zlobivé děti tloukla vařečkou. Lucie je také symbolem čistoty, zároveň však patronkou velkého množství profesí a řemesel, například kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožiřů, kočích, písařů, notářů. V Anglii je patronkou advokátů, podomních obchodníků, spisovatelů a služek. Lidé se k ní modlili proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcích, krvácením a úplavici. Je ale také ochráncem před čarodějnicemi.

Například na Moravě se před zlými kouzly chránili tak, že od 13. prosince až do Štědrého dne odhodili každý den jedno poleno. Tímto dřevem pak zatopili na Boží hod. Věřilo se také, že když dá hospodyně každý den stranou kousek těsta s kořením, nebudou nad nimi mít čarodějnice moc. Také když si hospodář tento den vyrobil stoličku a v místě suku udělal otvor, mohl jím o mši na Boží hod rozeznat v kostele čarodějnici. Tam, kde s Luckou chodí průvod masek, bývá veselo. V domech provádějí nezbednosti a hráli divadelní hry o Lucii.

V jižních Čechách byla tradice šesti Lucek – pět žen bylo v bílém a jedna v kněžském rouše. Každá nesla něco jiného – jedna miminko, druhá hadr a “rejžák”, třetí metlu, čtvrtá košík s cukrovinkami, pátá malířskou štětku. Po vstupu do obydlí obřadně pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala jej, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá obdarovala děti, pátá předváděla malování a kněží vykropila obydlí za neustálého modlení. Někdy Lucky přepadaly muže přímo v hospodě u piva a to je pak natírali hořčicí, kolomazí, zasypávaly je moukou a šťouchaly je vařečkami. Prý proto, že jsou líní a nepomohou doma s úklidem před svátky.

Domy obcházela maškara zvaná na Kašperskohorsku Lutzl. Měl u sebe dlouhý nůž a ptal se, zda toho dne byly snědeny všechny knedlíky. Protože však podle starého obyčeje byly o tomto dni pojídány knedlíky, zůstaly jeho hrozby bez následků. Lutzl měl však spadeno na mladé ženy, a proto často vznikla rozverná pranice, v jejíž průběhu byla maškara zbavena své masky. Maškara byla zahalena do bílé plachty, hlavu měla ovinutou bílým plátnem, obličej potřený sádlem a posypán moukou, nebo zakryt škraboškou s velkými zuby z řepy. Tato tajemná a až děsivá bytost Lutzl ze Šumavy se nepodobá Luciím či Luckám, která představovala děvčata v podhůří Šumavy. O svaté Lucii se také nesměla zapomenout nasít do misky s hlínou pšenice, která po deseti dnech zalévání v teple světnice vzešla. Na Štědrý den se potom z kvality trávníčku usuzovalo na budoucí úrodu.

Luciin svátek se spojuje také s milostnou magií. Ženy a dívky toužící najít toho pravého si mohou vyzkoušet jednoduchou věštbu. Potřebujete třináct papírků. Na dvanáct z nich napište jména dvanácti mužů a třináctý lístek ponese nápis „neznámý“. Papírky poskládejte a zamíchejte. Pak jeden vytáhněte a hoďte do ohně nebo spalte v plamenu svíčky. Totéž opakujte každý den, aniž byste četly, co je na lístečcích napsáno – na Štědrý den vám pak poslední zbývající lístek prozradí, který muž je vám souzen! Stejnou věštbu si mohou vyzkoušet i muži se jmény dvanácti dam jejich srdce – a třináctou neznámou! Po svaté Lucii se měl dům vybílit, povléknout čisté povlečení a prostřít bílý ubrus a tak mělo již vydržet do doby vánoční. Vše v dobách starých mělo své opodstatnění a jak vidno i při těžké práci, každodenním shonu kolem hospodářských zvířat a tvrdé práci kolem chalupy si lidé uměli sednout a popovídat si.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora