STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Voňavé kouzlo svátků vánočních

Předvánoční čas je temný a studený. František probudí svou vůní kadidla každého s příchodem adventu. Kolem se šíří kouř a potichoučku – nastane advent – je to cítit ve vzduchu… Tradice pálení františka pochází z česko–německého pohraničí a je stará víc než 300 let. Ale už dávno před tím bylo zvykem vždy na přelomu roku provádět v příbytcích kadidlové vykuřovací rituály. Prostor se tak očišťoval od negativní energie, zlých duchů a nemocí.

Tradici pálení františka prý zavedl svatý František z Assisi, který byl zakladatelem novodobého pojetí Vánoc. Proto se také předpokládá, že po něm dostal tento voňavý kužílek jméno. Spíš je ale pravděpodobné, že je odvozené od anglického názvu kadidla, které dává františkům typickou vůni – Frankincense. Vůně kadidla, která je pro františky typická, se tak přenesla z chrámů i do rodinných příbytků. Kadidlo neboli olibanum bylo jedním z darů, které přinesli tři králové nebo spíše mudrci právě narozenému Ježíškovi. A to mělo jistě svůj význam.

Z bible se dozvídáme, že Mojžíšovi prozradil recept na kadidlo, které mu obzvlášť voní, sám Hospodin. „Vezmi sobě vonných věcí, balsamu, onychi, galbanu vonného a kadidla čistého, jednostejná váha toho bude. A uděláš z toho kadidlo, složením dílem apatykářským smíšené, čisté a svaté.“ Doporučuje Mojžíšovi utlouct vše nadrobno a pálit při bohoslužbě k Boží poctě. Činí si však poněkud drsně na tuto směs autorské právo: „Kdo by dělal co podobného k vůni sobě, vyhlazen bude z lidu svého.“ Víme ale, co Bohu voní? Balsam je pryskyřice stromku Commiphora abyssinica, galban vonný je mléčně bílá pryskyřice z lodyh a stopek listů Ferula galbaniflua a F. ribrikaulis rostoucích v Persii. Kadidlem je míněna klejopryskyřice vytékající ze zářezů na kmenech Bowselií a konečně onychi pochází z drápkovitých mušlí křídlatky, které se sbírají na pobřeží Rudého moře.

Když benediktin Jan z Holešova popisoval za časů Václava IV. štědrovečerní koledu, připomněl, že kněží v bílém rouchu okuřují tou dobou „kadidlem také domy, do nichž přicházejí, aby silou kadidla dokonale vypudili ďábla, knížete temnot, ze všech koutů”.

Kníže temnot býval tou dobou velmi mocný. V čase tzv. vykuřovacích nocí, jak bylo označováno období od svaté Lucie po Boží hod (13. až 25. prosince) anebo čas od Štědrého večera až do Tří králů (24. prosince až 6. ledna), táhli podle dávných mýtů německým a možná i českým krajem pohanští bohové s vojskem duchů, jimž mohl člověk čelit jediným způsobem – kouřem. Dým stoupající k nebi byl totiž nástrojem, jímž lidé odedávna „komunikovali“ se světem bohů a také démonů. V očích pravověrného křesťana byli samozřejmě staří bohové i duchové okolo nich pouhými pekelníky, kteří se z našich Vánoc nakonec úplně vytratili. Není tedy divu, že Jan z Holešova při svém popisu středověkých českých vánočních zvyků připomínal, jak snadno se může čert o těchto svátcích zmocnit lidské duše, a to i skrze očistné kadidlo.

Neúmyslně tak upozornil i na další dva u nás už povětšinou zapomenuté zvyky, totiž na zákaz vynášení vánočního ohně z domu a na věštění z dýmu. Český lingvista Václav Machek sice tvrdil, že „doklad (a recept)“ na ně se objevuje už ve spise z 1. třetiny 17. století. Dnes je však tento nápad, ať už právem, či neprávem, spojován se saskou vsí Crottendorf na západní straně Krušných hor, kde je výroba františků doložena od poloviny 18. století.

Vonné černé trojhránky a kuželíky budily vždy zájem i nadšení. Dokládá to i životopis velkého německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749 –1832), který do časů svého dětství zasadil vyprávění o malé nehodě, kterou zažil při pálení františků. Roznítil je s nadějí, že se tak přiblíží Bohu, „který je v přímém spojení s přírodou“, s jejím světlem i vůněmi, což obojí žhnoucí a dýmající trojhránek ideálně spojoval. Dosáhl však jen toho, že zapálené trojhránky poničily „červený lak a krásné zlaté květy“ na hudebním pultíku jeho otce, kam je chlapec Goethe položil. Vůně františku zůstává vzdáleným odleskem těchto pocitů ohrožení – ale skutečně jen velmi vzdáleným, jak připomíná třeba poznámka básníka Svatopluka Čecha (1846–1908): „Kamna trochu čadí – nu což? Zapálím františek!“ Občana 19. století už kníže temnot a jeho pekelná družina zjevně nijak netrápili.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: rchiv autora