Z ARCHIVŮ A KRONIK: Svatý Martin
Vo posvícení všecko to voní, tak jako v apatyce.
Tu voní jítrnice, tu zase koláče z pece.
Ten, kdo by nešel na posvícení,
ten by byl blázen přece!
Historie svatomartinských tradic započala již během raného středověku, kdy uctívání svatého Martina získalo postupem doby evropský rozměr. Den sv. Martina byl dnem veselic, lovů a zabijaček. Tradice martinské husy (či martinského vepře), která byla na mnoha místech konzumována v den světcova svátku, souvisela s ukončením zemědělského roku, s odvodem úroků vrchnosti, s adventním šestitýdenním půstem (začínajícím 12. listopadu) a ve vinařských oblastech s ochutnávkou prvního vína.
V některých oblastech se zapalovaly martinské ohně, které nahradily lampiony, světil se chléb a peklo obřadní pečivo. Den 11. listopadu se vyznačoval lidovým veselením, začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult.
Na svatého biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají
a u jiných pánův se zjednávají.
(Selská pranostika z roku 1710)
Svátek sv. Martina je spojen s významným lidským gestem – soucitem, laskavostí a schopností se dělit. Podzimní hodování má dlouholetou tradici, ke které postupně přibyly také zvyky svázané se svatým Martinem. Tradičně docházelo k oslavám úrody a zaslouženému odpočinku od náročné práce. Sklizeň a následné hodování je tak po věky přirozenou podzimní tradicí, která se dodržuje po celé Evropě.
Tradice, zvyky a rituály patří k lidstvu od nepaměti. Lidé si tak zpříjemňovali náročné živobytí a pomocí zažitých rituálů dávali životu řád. Mnohé ze symbolů a zvyků jsou přitom spíše praktické než magické. Svátek svatého Martina představoval také zlom v hospodářském cyklu venkova: „Tento den také končívala čeledi služba, dostávala mzdu a hledala nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu. Konávaly se dobytčí či výroční trhy. V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi. Děti i hospodáři čekali na první sníh, neboť podle pranostiky Svatý Martin přijede na bílém koni. Lidé si odpozorovaný klimatický jev spojili se světcem, často zobrazovaným na koni, a tak vznikla tato poetická představa.”
Podle legendy žil Martin svůj život skromně a svou víru prožíval i v armádě. Byl jiný než ostatní vojáci, a to dokazuje také symbolický čin, díky kterému je známý. Došlo k němu v roce 335 v Amiensu u jedné z městských bran. Ten večer bylo velmi mrazivo a Martin se tudy vracel do vojenského tábora. U brány jej oslovil žebrák a prosil o almužnu. Martin však u sebe neměl peníze ani jídlo, a tak jej napadlo, že se s žebrákem rozdělí o svůj plášť, který čepelí rozdělil napůl. Polovinu pláště hodil žebrákovi.
Legenda dále praví, že příští noc Martin spatřil Ježíše, který byl také oděn pouhou půlkou pláště. Poté uslyšel, jak Ježíš říká andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“ Martin se po těchto událostech dal pokřtít, opustil armádu a začal sloužit Bohu. Odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria – ten byl následně jeho učitelem a velkým vzorem. Následně se vrátil do rodné Panonie, ze které poté uprchl do Itálie. Zde se odebral do ústraní a žil jako poustevník a po rozkolu v církvi se vydal zpět do Galie (dnešní Francie) a usadil se poblíž Poitiers v poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání. Postupně se kolem něj zformovala skupina křesťanů. Na tomto místě pak později vyrostl slavný benediktinský klášter v Ligugé. Martin se později stal knězem. Později byl ve městě Tours vysvěcen na biskupa, ale žil pořád ve velmi skromných podmínkách. Dokonce místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích. Z této poustevny pak vznikl významný klášter Marmoutier. Často se vydával na misie a stopy po jeho cestách najdeme téměř po celé Francii.
Svatému Martinovi je zasvěceno přes čtyři a půl tisíce kostelů a kaplí po celém světě. Martin se dožil úctyhodných osmdesáti let. Zemřel v roce 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest, kdy byl již vyčerpaný a oslabený nemocí. Jeho tělo bylo převezno do Tours a k jeho tělu při pohřbu proudily davy lidí, u kterých byl velmi oblíbený. Tento slavnotní pohřeb se konal 11. listopadu, proto také v tento den slavíme jeho svátek. Martinovy ostatky byly uloženy do krypty, nad níž byla postavena kaple a posléze i velkolepá bazilika. Velmi brzy se město Tours stalo oblíbeným poutním místem. V současnosti zde stojí bazilika sv. Martina z roku 1900. Za velkou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži.
Jezdil Martin na bílém koni? Svatý Martin žil velmi skromně a na bílém koni jistě nejezdil. Tato legenda vznikla velmi jednoduše, protože lidé si během let všimli, že vždy kolem svátku svatého Martina se začínají objevovat první vločky sněhu. Proto si propojili jeho jméno metaforicky právě s bílým koněm, který symbolizuje sněhové vločky.
Svatý Martin je spojen také s prvním vínem nového ročníku. Právě na jeho svátek vinaři načínají a chutnají takzvané Svatomartinské víno. Svěží a ovocná vína zrající pouze několik týdnů. Nést jméno Svatomartinské mohou jen některá vína. Označení Svatomartinské víno ve spojitosti s vítáním nového vína se začalo užívat již na dvoře císaře Josefa II. „Na den sv. biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce; páni, žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánů se zjednávají.” Tuto říkačku z osmnáctého století pravděpodobně slyšíte poprvé, ale vystihuje podstatu tohoto data. Někdy se jim proto říkalo také „Martínkové“, což bylo ovšem i synonymem pro hýřivce.
Ne nadarmo mravokárci říkávali: „Kdo Martínka často světí, husy, kury mu zaletí. Dům, dvůr, louku i dědinu, přivede vše na mizinu.“. Něco na tom bude… Vy si ale nenechte kazit náladu a svatého Martina oslavte, jak se sluší a patří. „Na svatého Martina slunečno – dlouhá zima.“ Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina položila církev právě do doby slavností Baccha, boha vína a opilství, zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě, proto začali pekaři péci pečivo podobné těmto růžkům; němečtí národopisci udávali, že už papežský legát Bonifatius v Germánii zaznamenal pohanské obřadní zvyklosti, při kterých se obětovalo bohům pečivo ve tvaru božstva nebo jejich atributů či přímo ve tvaru obětí a které pak přešly na křesťanské slavnosti. Z těsta upečený býk byl později obětován taktéž sv. Martinu, křesťanskému patronu pastýřů a stád.
Martinské rohlíky tak mají připomínat starověký roh k pití či rohy obětovaného býka. Recept na martinské rohlíky zachytila ve své kuchařce také Magdalena Dobromila Rettigová. A proč měly martinské rohlíky zahnutý tvar? O tom vyprávějí dvě staré legendy. Podle jedné z nich se nevlastní matka pokusila svatého Martina otrávit. Upekla rohlíky a do jednoho z nich přidala jed, a aby ho poznala, jako jediný ho vytvarovala do podkovy. Při pečení se k její smůle ale stočily všechny rohlíky. Druhá pověst spojuje tvar svatomartinských rohlíků s podkovami koně světce, na kterém jezdil rozdávat jídlo chudým.
Podle profesora Čeňka Zíbrta si v Čechách ve 14. století martinskou koledou přilepšovali nejen chudí žáci a kanovníci, ale také katové (roku 1390 účast zakázána). Koledovali po domech zámožnějších měšťanů a ve svých koledách, z nichž se některé z 15. století zachovaly, se dovolávali štědrosti svých spoluobčanů podle sv. biskupa Martina, který se s prosícím žebrákem rozdělil o svůj vlastní plášť. Postupem doby martinská koleda v Čechách a na Moravě vymizela.
Zdroj: Čech, politický týdeník katolický, 22.11.1881, Lumír, 1853, též Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, 1889, Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, rok 1889, s. 179-86. Také Josef Jakub Jungmann: Historie literatury české, Vídenské Noviny, Di, 10. Oktober 1939, Kdy se slavívalo posvícení
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora