Z ARCHIVŮ A KRONIK: Karel Čapek a 28. říjen
Na co dnes myslíme? Připomeňme si sváteční den s klasikem Karlem Čapkem. Spisovatel ten den prožíval s úctou. Den, kdy 28. října 1918 zástupci Národního výboru československého zveřejnili provolání o vzniku Československa a vydali zákon o zřízení samostatného státu. Co dnes? Na zahradě shrabané listí a obchody zavřené. Je to svátek nebo volný den? Zeptejte se někoho. Zřejmě o tom ani nepřemýšlí, určitě ale ví, že se budou na Hradě rozdávat medaile. Starosti ve své podstatě všední. Ostatně Karel Čapek to popisoval:
„Obecně pak se dělí svátky na dva druhy. 1. svátky nesporné, kdy nechodí listonoš, krámy jsou zavřeny, a my lidé se flákáme po ulicích, nevědouce, kam se vrtnout; 2. svátky sporné, kdy listonoš také většinou nechodí, ale v některých úřadech se prý pracuje, některé krámy jsou otevřeny, několik zedníků něco dělá a ostatní lidé se flákají po ulicích, nevědouce, je-li vlastně svátek nebo ne…“
Prožitek ze dne 28. října se projevuje u Karla Čapka hned v několika jeho fejetonech a z textu z roku 1935 nám připomíná jednak tehdejší dobu a také tehdejší vztah Čechoslováků k tomuto svátku: “Historická náhoda, že slavíme svátek svého osvobození až na sklonku jeseně, patří nějak symbolicky k povaze našeho národa: neboť jsme obyčejně poněkud kaboniví, starostliví a nakloněni hloubat o věcech, o jejich zasmušilejších a horších stránkách… Ale snad právě proto je dobře, že den naší národní radosti spadá do tohoto údobí každoroční deprese; je dobře pro naši politickou morálku, že právě naše horší a těžší dny jsou prozářeny tím dnem slávy, vděčnosti a důvěry.”
Nedělní fejetony Karla Čapka:
Vím sice, že 28. říjen roku osmnáct je už dávno svatořečen, ale jen jako svátek státní; oslavujeme v něm svůj národní a politický převrat, ale nikoliv onen podivuhodný den sám, ačkoliv by si toho zasloužil. Byl to den z několika příčin zvláštní a téměř nadpřirozený; můžeme se při dobré paměti dovolat několika notářsky ověřitelných znamení a divů, které dokazují jeho svatost nebo přinejmenším blahoslavenství. Především k faktu svatosti náleží jistá jemná a zářivá krása. Onen den z roku osmnáct se vynořil z podzimních mlh v čistotě a jasu skoro přísném; ještě než došla zpráva o kapitulaci Rakouska, položila se světelná glorie na pozdně říjnový den, roztrhla závoj mlhy a ozlatila zemi utrápenou lety války.
Avšak byla znamení mocnější. Ještě den předtím jsme počítali v novinách smutné kolony úmrtních oznámení; tehdy právě vrcholila hekatomba španělské chřipky. Každý třetí člověk ležel s chřipkou a ti ostatní se taktak drželi na nohou, čekajíce, kdy je to položí. Dvacátého osmého října nadešel konec epidemie, jako by uťal. V novinách už jen několik úmrtních oznámení, jako když po dešti ještě kape, a konec; nastalo zázračné a hromadné uzdravení. Snad se lidi pozdravili z radosti nebo proto, že místo stonání se vyhrnuli do vyzlacených ulic; nebo nebylo pokdy myslet na nemocné a zesnulé; ale ať je tomu jakkoliv, doporučujeme příštím kronikářům, aby si v novinách z roku osmnáct našli křivku chřipkové epidemie před zázračným dnem 28. října a po něm.
Ale zbývá ještě znamení nejpodivnější. Právě před několika týdny jsme se v mnoha novinách dočítali, že ulice většího města je vznětlivá; že jejího horečného vzrušení zpravidla zneužijí takzvané neodpovědné živly, kterým jde jen o jejich vlastní víceméně nekalé účely, jako je rušení pořádku a podobně. Nuže, nejtajemnější úkaz 28. října byl ve světle těchto zkušeností ten, že nebylo neodpovědných živlů. Celá Praha a všechna ostatní česká města byla na nohou; všichni jsme cítili nesmírně česky a slovansky, ale tlakem našeho nadšení nepraskla ani jedna okenní tabulka. Děly se zázraky: nebylo vytlučeno německé divadlo, policie nezakročovala brutálně proti vlasteneckým demonstrantům, nezařinčelo sklo ani v jediné židovské kavárně.
Myslím, že dnes by si nikdo, žádný z “mužů 28. října”, netroufal provést onen revoluční den tak hladce a bezvadně. Čtu-li ještě teď, že v září letošního roku “promluvila česká a slovanská Praha” a “projevilo se národní uvědomení našeho lidu”, nemohu se zbavit této vzpomínky. Myslím, že česká a slovanská Praha promluvila daleko hlouběji dne 28. října roku osmnáctého. Mám za to, že tehdy se také projevilo národní uvědomení našeho lidu způsobem nepochybným. Ale vypadalo to docela, docela jinak než ta letošní fazóna. Je-li ta letošní ulice přirozená a nestalo-li se s ní něco divného a abnormálního, pak prosím je ulice z onoho 28. října úkazem tajemným a nadpřirozeným a zaslouží si dvojnásobné úcty – zvláště letos.
Lidové noviny 28. 10. 1930
Povídání o pejskovi a kočičce. Kniha Josefa Čapka, která patřila k dětství milionů dětí stejně tak její částečná rozhlasová verze namluvená Karlem Högerem. Sluší se připomenout, že i toto dílo prožilo temné roky této země se směšným zásahem. Komunističtí cenzoři totiž z vydání této knihy v letech 1948-1989 vyškrtli pohádku o tom, Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. Ten zkrátka za komunismu nesměli slavit nejen obyvatelé země, ale ani zvířata v pohádce. Na tento den komunisté určili Den znárodnění…..Několik generací dětí tak vůbec nevědělo o tom, že pejsek s kočičkou slavili 28. říjen, tedy pokud se v jejich rodinné knihovně nenacházelo předválečné vydání kultovního díla Josefa Čapka. Poselstvím oslav republiky by tak mimo jiné mělo být, aby se republika už nikdy nedostala do tak absurdního stavu stavu, kdy budou cenzoři zakazovat i pohádky. A o čem kdysi zakázaná pohádka je? Jeden druhého nejprve informuje o blížících se oslavách. Potom si vysvětlují, že před rokem 1918 se prý lidé neměli dobře a byla velká válka. Čapek se v textu zmiňuje o špatném císaři, kterého prý lidé vyhnali a založili si republiku, kterou vede „dobrý pan president“ Masaryk. Od té doby prý lidé velkolepě slaví 28. říjen jako velký svátek.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora