STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Rechle v Lenoře
Pokud přijedete do Lenory na tradiční pečení chleba, určitě byste se tu měli zastavit u jedné z ojedinělých technických památek. Rechle nejsou v pravém slova smyslu mostem, ale technickým zařízením, které sloužilo k zadržován, počítání, usměrňování a vypouštění splavovaného dřeva z okolních boubínských lesů.
Následkem rozšíření a vzestupu plavebního provozu bylo brzy zjištěno, že dosavadní dobrovolní dřevorubci nestačí ke zpracování a přepravě velkých množství dřeva a jevilo se proto nezbytností, osídlit na panských pozemkových celcích, většinou zůstavených z dřívějších poplužních dvorů ) jako třeba v Zátoni, výslovně k tomu účelu ustavené kolonie dřevorubců, kteří mají možnost si za variabilní úrok propachtovat v nich pozemek k vlastnímu užívání. Rechle byla postavena roku 1870 a jejím posláním byla pomoc při splavování dřeva ze šumavských lesů.
Koncem 18. století byly upraveny a vyčištěny drobné přítoky Vltavy, aby se po nich mohlo plavit dřevo. Lávka u Lenory byla postavena v roce 1870 místním šlechtickým rodem Kraliků, kteří v této oblasti vybudovali také zámeček. Jejím původním účelem byla pomoc při přepravování vytěženého dřeva ze zdejších lesů do papírem, které se nacházely na dolním toku Teplé Vltavy.
V rechli se uchovávala bidla, která se zastrkávala otvory v podlaze a tak byl utvořen tak jakýsi plot — hrablo, které plavené dřevo zadržovalo a to až do chvíle, voda okolních jezírek a přítoků vyrovná hladinu řeky Vltavy. I otvory v podlaze mají svůj původ v historii plavení dřeva. Kolmo se jimi totiž spouštěly tyče, které držely splavované dřevo. Až ve chvíli, kdy přišla vlna a nehrozilo, že by se dřevo zaseklo někde po cestě, bylo puštěno. Voda ho pak odnesla až do blízkých papíren.
Po vytažení silných trámků byla plavená polena, postupně a řízeně uvolňována a pouštěna dále po hladině řeky. Jiná bidla sloužila obsluhujícím zaměstnancům k manipulaci se dřevem. Lávka byla vybavena též bidly určenými k uvolňování polen při jejich splavování. Volné plavení nesvázaného palivového dříví se provozovalo jen za vyššího stavu vody – na jaře, méně často i na podzim.
Dříví doprovázeli plavci na lodích i hlídači na březích. Kusy, často uvázlé v tišinách bylo třeba vyprošťovat a odstrkovat zpět na vodu. Někdy tím vznikala na vodních dílech škoda, která se nahrazovala obvykle odhadnutým množstvím polen. Lávka však údajně sloužila i ke spojení s Hinterinkem a Stožickou skálou a také při splavování kopek sena. Provoz lenorských rechlí byl ukončen až po vybudování přehrady na Lipně. V roce 1985 byla provedena celková oprava mostu z iniciativy obce Lenora.
Název pocházející z němčiny: rechle (někdy též rachle), původně z “Der Rechen“ – hrábě, označuje stavbu sloužící k zadržování a usměrňování splavovaného dřeva. Lenora nese jméno po Eleanoře ze Schwarzenbergu – dřevo splavované po Vltavě mohlo být dopravováno na překladiště v Nové Peci, kde končí proslulý Schwarzenberský kanál. Prvotním posláním lávky v Lenoře byla pomoc při splavování dřeva ze šumavských lesů, hlavně z oblasti kolem Boubína po Kaplickém potoce a Teplé Vltavě.
Dnes rechle slouží už jen jako vyhledávaná turistická atrakce Lenory a jejího okolí. Vzhledem ke své původní funkci je tato stavba cennou a ojedinělou technickou památkou historie plavení dřeva po Vltavě. Charakteristická stavba se samozřejmě objevuje i na pohlednicích a chybět nemůže v žádném správném albu vodáků, kteří lenorské rechle nemohou minout. Pokud tedy své vodácké putování po horním toku Vltavy zahájí z nástupního místa nad Lenorou.
Zdroj: Ústřední seznam kulturních památek České republiky Praha: Národní památkový ústav
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora